<<< Literární doupě
Literární doupě

Karel Čapek

ZÁŘIVÉ HLUBINY A JINÉ PRÓZY

kompletní kniha (e-book)

 

Zářivé hlubiny a jiné prózy - Čapek Karel, Čapek Josef
 
 
cena původní: 49 Kč
cena: 46 Kč
Zářivé hlubiny a jiné prózy - Čapek Karel, Čapek Josef
Toward Radical Center: Karel Capek Reader - Čapek K.
 
 
cena původní: 466 Kč
cena: 414 Kč
Toward Radical Center: Karel Capek Reader - Čapek K.
Karel Capek: Life and Work - Klima I.
 
 
cena původní: 596 Kč
cena: 530 Kč
Karel Capek: Life and Work - Klima I.

 

    1   >

 

 

ČERVENÁ POVÍDKA

Banket v šermířském klubu již trval přes půlnoc, když tlustý pan Bartsch se sklenicí v ruce povstal k svému pátému a poslednímu toastu.

Tlustý pan Bartsch tentokráte připíjel dámám, našim paním a jejich vzdáleným půvabům, tlumě svůj hlas vibrující a hladký, neboť ony právě usínají, oddechujíce na loži, a potichu sténají, rozrušovány ženskými sny; tak mluvil, černý a vzpřímený, skládaje galantní periody a sladké pocty našim paním, vzácným ženám s účesem a vlečkou, kterým sloužíme.

V tu chvíli stalo se utrpení mladého Richarda již nesnesitelným a slzy stoupaly do jeho hezkých světlých očí. A tento krásný muž, aby přemohl náhlou slabost své zoufalé chvíle, položil dlaň na hořící konec svého doutníku a nechal fysickou bolest růsti až k tichému zaúpění. Pak seděl opět bledý a vztyčený a usmíval se shovívavě k mateřsky něžným pozornostem svého znepokojeného Pylada, jenž pozbývaje soucitem rozvahy hladil ramena svého přítele.

“Mladý Richard byl zrazen od své milenky,” šeptalo se na druhém konci stolu.

“Zrazen,” mluvil tiše pan Kostka, “to znamená, že žena, která mu lhala, počala nyní lháti jinému. Pánové, podívejte se na jeho bezvadnou náprsenku; hleďte, tohoto rána v ní snad bude malý otvor s červenými okraji. Mladý Richard dostane na levou stranu prsou červenou stužku lásky. Jaká hloupost!”

Mladý Richard cítil, že se mluví o něm, a zahaliv se v diskrétnost povstal, aby se poroučel pánům přátelům s nerušenou korektností dokonalého clubmana.

“Pánové, proč jste ho nezdrželi?” beznadějně řekl Pylades, zachvacován nepokojem.

“Nač to?” mluvil pan Kostka s nepokrytou melancholií. “Och, Pylade, žena, kterou on miluje, není skutečně ani krásná, ani rozumná. Mluví o hudbě, které nerozumí, a o lásce, jíž necítí. Poněvadž přijímá návštěvy v županu, platí za mondénu, ale není jí. Sama se pokládá za nešťastnou v manželství a šťastnou ve hříšné lásce, ale není ničím jiným než obyčejnou ženou několika mužů, která čte Maupassanta a nudí se. Řekněte, Pylade, čím tato žena upoutala lásku mladého Richarda? Řekněte, proč muž miluje jednu ženu, třebaže ostatní jsou zcela stejné kromě jména, jež milenec zdrobňuje mezi polibky? Řekněte, jakými prostředky se žena stává osudem svého milence? Jaká hloupost! Bartschi, proneste toast, šestý a poslední, toast mladému Richardovi, který vám včera uštědřil tři body.”

“Nerozumím tomu,” řekl Bartsch zarmouceně. “Ještě nikdy jsem neměl tyfus a velikou lásku. Co chcete? Pohleďte, jsem muž, a dokonce hříšný muž, a přijde-li na mne někdy lidská chvíle lítosti nad mými hříchy, dovedu se pomodliti: Milý bože, to je tvá věc. Jsem již zařízen s hlavou, jež se dovede červenati, a s břichem, jež se nedovede červenati; a není-li mně dosti snadno, abych připjal k svému břichu ethické uzdy, jež by má hlava držela ve svých rukou, byl jsi to ty, kterýs to tak zařídil. Za druhé mám srdce, tento uzel citů a Adamův bok, jenž křičí, aby mu byla vrácena žena, která z něho byla vyňata; neboť, je-li pravděpodobno, že Eva byla vyňata z levého boku mužova, pochopíte snáze odvěkost cizoložství. Za třetí mám dobré trávení dobrých menu a za čtvrté velikou tobolku pro malé výlohy denní a noční. Nuže, to jsou čtyři nohy, na kterých stojí moje Venuše, a poněvadž stojí na čtyřech, stojí pevně. Prosit, Pylade; nevěřím, že by mladý Richard zastřelil své břicho ranou do srdce.”

“On to udělá,” šeptal Pylades sklesle.

“On to udělá,” mluvil pan Kostka s rostoucí sklíčeností. “Vždycky jednou za čas se rodí krásní lidé, kteří se zdají býti určeni k tomu, aby lidským utrpením propůjčili formu a pathos hrdinské tragedie. Jejich utrpení se obrací v pohyby, kterým bychom tleskali dojati tragickou hrou, zatím co my sami se uvnitř hryžeme v nedramatických utrpeních, kterým říkáme láska nebo zklamání nebo jakkoliv jinak; neboť máme mnoho utrpení, která mají jména, a ještě mnoho těch, která jsou bezejmenná.”

Pan Kostka se zamyslil. “Bartschi,” pokračoval, “nestalo se vám nikdy, že jste pojednou opustil ňadra své milenky, abyste si hryzl rty v nesmyslném utrpení, že ji milujete?”

“Stydím se,” řekl Bartsch mírně. “Rty jsem si hryzl, ale ňader jsem neopustil; ostatně máte pravdu.”

“Bartschi,” mluvil pan Kostka dále, hledě do tlusté Buddhovy tváře svého přítele, “řekl muž holce: Mám tě rád za to, že tě nemiluji. Není to pravda?”

“Bylo to tak,” pravil Bartsch sklíčeně, “avšak neřekl jsem to já, nýbrž přítel Horobec. Můj milý, co chcete? Holka je ochrana před milenkou neboli methoda vyháněti ŽENU ženou. Prosit, Kostko! Milovati je utrpení i nemilovati je utrpení, je-li to v lásce. Pravím, každý z nás má své,” a pan Bartsch se zahalil v mlčení nad svou sklenicí.

A totéž mlčení zmocnilo se náhle pánů na konci stolu, a všichni na sebe pohlédli, neboť věděli, že každý z nich má své: pan Kostka manželku, od které odešel, a doktor Wanderer mladou ženu, jež od něho utekla; Bartsch nevyslyšenou lásku ke vdané paní, a pan Kramer smutek po choti, jež zemřela při porodu.

Tu zvedl hlavu Cavaliere Neri, vysloužilý mistr šermu, krásný stařec s růžovým obličejem pod bílým rounem vlasů, a puzen potřebou přenésti se přes bolestné mlčení, počal mluviti: “Pánové, co je to? Pustili jste zármutek k našemu stolu a přinutili jste mne vzpomenouti na mou ženu, která zemřela pátý den po svatbě. Je tomu čtyřicet let, a tenkráte také zemřel můj otec, který býval karbonářem. Tedy od svého otce mám historie, které jsem vám již vypravoval, jako o Principe Bondinim neb o pastýři Lionettovi; a mohl bych vám vypravovati příběh o Niccolovi Beccarim, neb o nevěstce Lysippě, neb o milencích u St. Paola a ještě mnohé příběhy, z nichž každý je jiný, jenom jejich závěr je vždycky stejný; ten závěr, že lidé tenkrát, když se dály tyto příběhy, byli silnější a jejich osudy závažnější a těžší než vaše.

Odpusťte mi, jsem již tak starý, že všechno minulé se mi zdá krásnějším. Odvykl jsem si již dobře viděti, a stáří vložilo do mých očí podivnou a převrácenou perspektivu, že věci se mně zdají tím většími, čím jsou vzdálenější. Též mužové, zdá se mi, měli dříve větší pohyby a větší obrysy, i já sám jsem měl větší pohyby a větší vzrůst; avšak nyní jsem zestárl a seschl jsem jako Tithonos a stal jsem se cikádou; a nyní jest mi dobře býti cikádou a mluviti o Tithonovi.

Nebo ještě lépe je mi opakovat příběhy, které vypravoval můj otec, když velice zestárl a vzpomínal na svá karbonářská léta v Belluně, nad Piave, kde náležel ke skupině Petrucchiově. K ní náležel též notář Rolli, mladý Paolo Paruta a Beccari, Niccolo Beccari, oba přátelé otcovi, potom Fanfani, který byl zastřelen od rakouské stráže, Crescimbeni, De Sanctis a pater Emiliani Giudici, tito tři později uvěznění v Prešpurku, Francouz Bazancourt, důvěrník Mazziniho, zahynuvší na ulici. Petrucchi sám byl odsouzen do kamene, ale utekl za hranice. Rovněž můj otec, Cavaliere Giuseppe Neri, utekl do Bernu, kde si zařídil šermířskou školu. Paolo Paruta byl zabit v souboji od svého přítele Niocola Beccariho, který zemřel několik měsíců potom. To je historie skupiny Petrucchiovy.

Tedy tento Niccolo Beccari měl nevěstu jménem Gianninu, jež byla vychovávána v klášteře klarisek, když její rodiče zemřeli. Giannina byla ku podivu krásná, a poněvadž často klečíc měla vidění, že k ní sestupuje nebeský ženich, sladký Ježíš s ambrovými ranami, které se rozevíraly k polibkům jako rty milence, byla v klášteře naděje, že složí přísahu řehole a bude sloužiti svému Kristovi a chudým lidem a mimo to i cti kláštera přede všemi kláštery celého Benátská.

Avšak Gianninin bratr Cosimo chtěl míti ve své sestře raději matku mužů, a proto s pomocí svého přítele Niccola ji o slavnosti Korunování Panny odvezl z kláštera. Tenkrát tedy se mladý Beccari do Gianniny zamiloval a bývalá klariska z autority bratrovy byla zasnoubena Niccolovi.

Nevím, jak mužové milují nyní; nerozumím dobře vášním vás mladých lidí jiné rasy a jiného pokolení. Zdá se mi, že ve vašich láskách vedle čistého andělského tónu vašich citů se ozývá podivný sekond, o němž nevím, kdo jej hraje, ale který zní temně a disonančně jakoby z ruky nepřítelovy. Zdá se mi, že jsou místa ve vaší duši, kam žena nepronikne; neboť vaše duše jsou hluboké a hlubší, než bývaly, dosti hluboké, aby pojaly zároveň lásku i nenávist.

Proto budete málo rozuměti láskám oněch dob, citům složeným z vášní a ctností, z velikých vášní a velikých ctností, neboť byly to lásky silných mužů, kteří byli skloněni před ženou a vzpřímeni před mužem a dovedli dbáti, aby ani špička prstu milenčina se nezranila o hrot nože, jejž v nejbližší chvíli zabodli do prsou sokových; takový tedy byl jejich poměr k ženě. Tak miloval i Beccari. Avšak Giannina stěží rozuměla této lásce, neboť Gesu se byl dotkl jejího srdce, a naplniv ji rozkošemi svých ran, umrtvoval její smysly, jako by nepokoj a nejistota panny, strach a zvědavost, zármutek, touha a všechny ty malé slabosti, jež dívku vrhají do náruče mužovy a učí ji hledati a býti hledánu a nalezenu, jako by tyto slabosti neměly místa v jejím těle ženy, jež nebyla ženou.

Ačkoliv pak Niccolo byl krásný muž a ne tak slabý, aby se dovedl přemáhati, dobrý muž a dobrý milovník, ačkoliv nebyl z těch, kteří ženu pokládají za fantom a lásku za hotovou cudnost své rajské mysli, přece dojímán a zmaten cherubovýma očima Gianniny, ztrácel odvahu prudkého milence a spokojoval se tím, že smí státi nablízku Gianniny ponořen v její mlčení a ve svou tichost, neboť nedovedl k ní mluviti řečí jí srozumitelnou. Avšak Giannina mu byla vděčná a berouc jej za ruku, říkala mu, že ho miluje. Taková tedy byla láska Beccariho do příchodu Paolova.

Tento Paolo Paruta pocházel z vesnice Bovi, odkud utekl před vojáky svatého Otce, kterým se byl v taverně posmíval; v Belluně byl přijat za hosta v domě Cosimově a spřátelil se mimo to i s Petrucchiem, Beccarim a mým otcem. Nyní si vzal ve zvyk děsiti Bellunu svou divokou povahou, když otřásal krčmami, sváděl děvčata, bil se, pil a bodal se otevřeným nožem do masa, a urážeje mimojdoucí procházel se s dýkou v zubech, se rty krvácejícími na ostří, podoben bláznu nebo ďáblovi; ale jindy mlčel po několik dní, vyhýbal se Giannině nebo ležel celé hodiny s tváří zakrytou šátkem, do něhož se byl zahryzl; tak byl divoký. V ten čas Cosimo byl odveden k vojsku, a poručiv svůj dům a sestru staršímu Niccolovi, odebral se do Verony, zatím co Paolo přesídlil do údolí k mému otci.

Jednou večer tedy Niccolo seděl v altánu zahrady Cosimovy a čekal, až Giannina vyjde modliti se Ave Maria. Giannina již přicházela, když tu Beccari spatřil, jak Paolo přeskočil plot zahrady a pokleknuv zastoupil Giannině cestu.

“Giannino,” počal spěšně Paolo mluviti, “slyšte; pravím ti, že tě miluji. Oh, Giannino, víš, co je to láska? Láska je silná jako archanděl a sladká jako vánek; silnější než já a krásnější než ty. Vezmu tě do náručí a ponesu tě, abys viděla, jak jsem silný. Ponesu tě na svých rukou až do Bovi a budu se zastavovati, abych tě líbal. Dotkni se mne, Giannino, jen prstem; necítíš, jak jsem žhavý? Tak jsem žhavý od té chvíle, co tě miluji.”

“Mlč, Paolo,” prosila Giannina s pláčem.

Tu vykřikl Paolo hlasitým výkřikem a jak klečel, uchopil Gianninu a líbal ji na její dívčí život. “Niccolo,” zvolala Giannina v slzách. “Pusť,” křičel Niccolo a šel s nožem proti Paolovi.

“Bratře, jsem bezbranný,” řekl Paolo vstávaje. Tu Beccari bodal do zdi tak dlouho, až zlomil svůj nůž, a řekl Paolovi: “Pošli ke mně Neriho. To byl můj otec.”

Cavaliere Neri se na okamžik zastavil a dokládal: “Pohleďte, láska! Četl jsem nedávno v učené knize, že láska neslouží než rozmnožování života. Příliš často jsem viděl jíti spolu lásku a smrt, a vím též, že ženy, naplněny rozkoší, říkají svým milencům: Zab mne! Tedy někdy si myslím, že láska je součin života a smrti; proto jsou její rozkoše tak rozdvojené a všechny její city rozděleny mezi bolest a štěstí.

Tedy ráno přišli Paolo, Niccolo a můj otec na louku při Piave, všichni tři stejně červeně a černě oděni, neboť v Belluně byl jediný krejčí, odívající všechny muže stejnými šaty, a všichni tři s černými masopustními maskami na tváři, aby nebyli poznáni od nespolehlivých lidí. Počali souboj.

Nejprve se sráželi dokonale, neboť byli to dobří šermíři a sobě rovní, a silnější, než jsou lidé dnes. Tenkrát se ještě užívalo starých krásných figur, jako byla Dvanáctka spodní, stará Sizzila nebo obrácená Paráda osmá, dobrá pro vystřídání, a jiné, které jsou dávno zapomenuty. Takto se bojovalo, ale potom oba ztratili klid a posici a počali se točiti v kruhu jako zápasící daňkové. A najednou jeden fleuret praskl a druhý odlétl; a zatím co se oba po něm hnali, můj otec, rozezlen tím, co viděl, na něj šlápl a zlomil jej.

“Šavle,” poručil jeden z obou (neboť můj otec jich nedovedl rozeznati). Otec váhal, a teprve když se mu oba zavázali, že na sebe nesáhnou, pokud se nevrátí, běžel domů pro šavle. Byly to šavle ohnutější než dnešní, takové, jakým se říká cimitáry.

Když se můj otec vrátil, nalezl je oba sedící proti sobě na kamenech, dva s černými maskami, jednoho s krvácejícím břichem. A nyní se utkali znovu. Vy víte sami: kordy cinkají; kordy jsou zvonková hra, končící úzkou ranou; kordy jsou zdvořilá čtverylka s pěknými assauty a figurami. Před čtrnácti dny jsem byl pozván přihlížeti k souboji těžkými dragounskými šavlemi; ale jsem starý, a není mi již volno, vidím-li dlouhé rány v mase, a neslyším rád stručné třeskání šavlí za těžkých podmínek. Zdá se mi, že při šavlích je risiko větší, než je v zájmu souboje. Vím dobře, že šavle jsou nejčestnější formou vyřizovati spory; ale poněvadž jsem zestárnul, je mi strašno viděti proťatou krkavici, jako jsem viděl před čtrnácti dny. Myslím si tedy, že souboj není tak akt hněvu, jako spíše obřad smíru, a že smrt do duelu nepatří. Odpusťte mi, není-li toto více nežli řeč slabého muže.

Tedy takto počalo na pratu druhé utkání prudkého boje, a uprostřed toho byl slyšeti výkřik. Giannina stála na kraji louky, tak, jak vyběhla z koupele v Piave, sotvaže zaslechla třeskot šavlí, a s divokou hrůzou pohlížela na oba muže v černých maskách. A nyní počalo něco strašného. Masky se ohlédly, a čtyři oči pod černými larvami hleděly na Gianninu, překrásnou cenu zápasu na kraji prata; tu vykřikly obě masky, a nyní se to stalo: cimitáry se zdvihly a počaly šíleně sekati do hlav, do ramen, do čepelí a do vzduchu, rozstřikujíce krev; a přitom se oba točili dokola jako vlček. Můj otec zdvihl ruce do výše a křiče hrůzou vrhl se mezi oba; ale již zase prchal s rozseknutou dlaní a ramenem, a ti dva vzteklivci honili jej po celé louce sekajíce po něm šavlemi. Pak začali znovu tančiti a točili se po celém pratu oslepeni vlastní krví; a Giannina krok za krokem následovala tuto ohavnou skupinu a pohlížela do tváří zápasníků, aby rozřešila, kdo je skryt pod černými škraboškami. Po celé louce proháněly se a motaly dvě masky a za nimi po celé louce chodila Giannina, šílená a hrozná; neboť bylo to strašné, že byla bláznivá v bolestech.

A zatím co oba ti soupeři slepí červeným proudem, který jim tekl přes oči, sekali do sebe a do vzduchu, sráželi se tělem a opět se ztráceli; a najednou se utkali zcela zblízka, a jeden z nich vysoko zdvihnuv cimitár, ťal druhého do hlavy, jež se rozevřela.

Můj otec, pomatený hrůzou z toho, co viděl, usedl na zem vedle umírajícího a sňal mu masku. “Paolo,” řekl tiše a stíral mu dlaněmi krev a mozek. “Paolo,” jásavě křičela Giannina a zatočila se a klesla na zem.

Niccolo vysílen bojem a ztrátou krve, která z něho vybíhala, sedl si na kámen, nechávaje si na tváři rozsekanou masku promočenou krví, a oddechoval. Tu Giannina objala nahýma rukama jeho třesoucí se nohy a šeptala: “Paolo, já jsem věděla, že ho zabiješ, já jsem se nebála. Paolo, ty jsi silnější než on. Tys ho zabil,” vykřikla vítězně a krutě a vyskočila, a stojíc nad mrtvolou Paolovou řekla mému otci: “Niccolo je mrtev? Podívejte se ještě třikráte, je-li mrtev, a pak mně řekněte, že ho Paolo zabil.”

Můj otec zděšen se ohlédl na Niccola. Niccolo Beccari už vstal, ale nebylo viděti, co zůstalo pod jeho rozsekanou maskou. Giannina ho objala kolem krku a tisknouc se k němu celým svým horoucím rozníceným tělem, líbala s opilou vášní jeho zkrvácené rty. “Paolo,” šeptala, “miluji tě od včerejšího večera, kdys mne líbal. Nyní mne smíš nésti na rukou do Bovi, Paolo,” a opět jej líbala na rty uprostřed přervaných slov, třísníc se krví. Tu Niccolo nepřenesl slova a zdvihnuv do náručí její drahocenné tělo, s maskou na tváři a krvavým čelem běžel úprkem ke Cosimovu domu, jenž stál nejblíže. “Do Bovi,” volala Giannina v jeho náručí.

Zatím můj otec omyl v Piave své rány a ukryl mrtvolu Paolovu, kterého večer s pomocí pátera Giudiciho pochoval na svěcené půdě. Na štěstí téhož dne byl od zlodějů na křižovatce probodnut rakouský četník, i řeklo se, že ho zabil Paolo Paruta a utekl do hor, kde po něm úřady skutečně daly pátrati; ale poněvadž to bylo právě v březnu dvacátého prvního roku a nemluvilo se o ničem jiném než o boji v Neapoli a trojdenních bitkách v Piemontě, zapomnělo se brzo i na to.”

Starý kavalír se zastavil v myšlenkách a řekl: “V Richardovi III. je psáno: ‚Hoře mé jest uvnitř; zvenčí možno viděti jen stín neviditelného smutku, který sžírá umučenou hruď.‘ Největší útěchou bolesti jest, promítá-li se ven a mění-li se v činy. Šťastné jest utrpení žen, smáčené slzami a křikem. Proklaté je utrpení mužů, které zavírá jejich ústa a nechává jen na jejich tváři stín mlčelivé bolesti jako nápis uzavřené knihy. Ale největší je zoufalství těch, kteří i tento stín ukrývají pod maskou a nechávají svou bolest v hrozné samotě svého nitra.

Tedy druhého dne šel můj otec do Cosimova domu navštíviti Niccola. Beccari ležel na loži pokryt šarpiemi, s hlavou a tvářemi zavinutými v bílé kukli fáčů a obvazů, s očima zavřenýma. Giannina seděla vedle jeho lůžka a kynula mému otci: “Tiše, Paolo spí. Po celý den už spí se zavřenýma očima. Niccolo, ten zlořečený ďábel, ten černý pes, posekal Paola po celé hlavě a tváři.” Pak vzala mého otce za ruku a posadila ho vedle sebe šeptajíc: “Neri, vy nevíte, že Paola miluji? Má láska je silná jako archanděl a sladká jako vánek. Kdyby Paolo byl Beccariho nezabil, byla bych ho zabila já, byla bych mu vrazila do srdce jehlici a ještě bych ji byla smočila v belladoně, aby umíral v bolestech. Ale Paolo byl silnější než Niccolo.”

Tu pohnula se bílá kukla na tváři Niccolově a krev vyprýštila mezi pruhy obvazů, máčejíc šarpie.

Avšak Giannina to již neviděla, neboť položila obličej na prsa Niccolova a líbala je překypujícími polibky vášnivé ženy. Můj otec se odvrátil k oknu, aby neviděl svýma očima tuto lásku. Taková jest žena ve vášni, že nejplašší dotyk jejích prstů má chuť polibku a její polibky mají chuť závrati, a z jejích prstů vytékají rozkoše jako proud. Giannina byla krásná a planoucí; kdo by se mohl nezachvěti rozkoší pod těmito polibky, kdo by nevykřikl vášní a nezdvihl ruku po této ženě, která umlká mezi pocely a přiznává se, že je přemožena? Neboť taková jest žena ve vášni, že nic není silnějšího než její přemožení a nic není vítěznějšího než její poddání; nic není nejistějšího nad její stud a nic není líbeznějšího nad její obranu.

Avšak je něco podivnějšího, uvažoval můj otec dále, než toto vyvolání ženy v panně, která včera znala sotva sen a zmatek, a dnes zná veškeru nejasnou svůdnost a exaltaci, veškero koketní nebo instinktivní umění, veškeru paniku, sladkost a rdění veliké ženiny chvíle, která jest poddání? V náplni ženství, v rozkoši a ponížení trpnosti se naučila říkati: Jsem tvoje; a který muž nebyl by překonán plným štěstím tohoto vlastnictví, že žena, že toto tělo, tyto krásné ruce a cudné nohy, tyto pohyby zdrželivé nebo vášnivé, že to vše spočívá bezbranně v jeho náručí zdrceno, šťastno a přemoženo poznáním velikého slova: Jsem tvoje? Ale jak veliká je tato největší rozkoš muže, tak veliká a ještě třikrát větší byla bolest Niccolova.

Zatím co můj otec takto uvažoval, Giannina znehybněla na prsou Niccolových a oddechovala. Tu otevřel Niccolo oči svítící mezi bílými šarpiemi a vyhledal jimi oči mého otce, ale nepromluvil a nepohnul se a sklopil opět víčka, když můj otec tiše odešel, nemoha snésti pohledu očí Niccolových.

A tak také se můj otec odvracel od očí Niccolových, když se Beccari již počínal pozdravovati, a když chodil po zahradě s bílou kuklou obvazů na hlavě, opíraje se o Gianninu, jež záříc roznícenýma očima a štěstím nevěsty, neustávala vyličovati svou lásku a blaženost se sladkým refrénem jména “Paolo”.

Takto tedy se uzdravoval Niccolo po boku své milenky, jejíž mysl zůstala zastřena od onoho souboje; vpravdě její mysl byla zastřena láskou, neboť nic nebylo podivnějšího než vášeň a rozkoše této dívky, jež kdysi byla ženou bez ženství a klariskou Páně, a nyní obcházela po domě s uvolněnými vlasy a pootevřenými žíznícími rty, vyčerpána v objetích, s očima vyprahlýma, jako by prosila, aby byla rozdrcena novými vášněmi, aby byla až k zničení naplněna neslýchanými radostmi hodnými její šílenosti, aby konečně zemřela usmrcena novou nepřežitelnou rozkoší, o kterou prosily její rozšířené oči.

Řekl jsem, že Niccolo se pomalu uzdravoval, neboť jeho rány byly spíše četné než vážné, a posléze sňal i kuklu obvazů; i bylo viděti obličej zcela nepodobný Niccolovi, tak bledý a křižovaný dlouhými jizvami, jež stahovaly jeho tváře v novou podobu a výraz. Ale bylo to těžké uzdravování, neboť často, když Niccolo seděl zamlklý a uzavřený, svraštil se prudce jeho obličej, a tenkrát praskaly švy a rány se porozvíraly, mokvajíce čerstvou krví.

Někdy Giannina, sedíc na kolenou Niccolových, pátrala v jeho tváři rozevřenýma nerozumnýma očima; tu Niccolo ji uchopil do náručí a odnášel domů, zasypávaje její paměť novými polibky.

Taková byla vášnivá láska Niccola a Gianniny, a nikdy nebylo lásky, ve které by bylo více polibků a objetí. Konečně přišel čas, kdy zdály se pomalu hasnouti žířivé oči Gianniny; její palčivé rty se pevně svíraly a její pohyby se počaly vléci melancholickou únavou. Po těchto chvílích se vášně dvojnásob stupňovaly a Niccolo s Gianninou se vrhali do zesílených, prudších obětí, do zmnožených rozkoší a šíleností; ale potom dvojnásob rostla smutná křehkost Gianninina, a ona, klesajíc v apatii, po dlouhé hodiny sedala vedle zamlklého Niccola a pohlížela na nepřítomné věci. Opět klečíc v noci na dlaždicích, viděla se přibližovati svého Gesu; ale jeho rány, pootevřené jako rty milence, byly ještě daleko a nepřiložily se k jejím ústům.

V té době tedy, kdy Giannina znovu hledala cestu ke klášteru klarisek, nalezli jednou ráno Niccola mrtvého před altánem v ssedlině krve, jež vytekla z jeho ran široce rozevřených a jakoby úplně čerstvých; neboť všechny jeho málo zacelené jizvy se rázem otevřely a popraskaly na jeho tváři. Tak ještě naposledy se oddělila od jeho tváře maska jizev, jež stahovala jeho obličej, a teprve nyní bylo viděti podobu a výraz tváře Niccolovy; byl to výraz úděsu, který byl ukryt pod larvou tváře Niccolovy, když líbal Gianninu v bolestech, nad něž nikdy nebylo větších, a s rozkošemi, jež byly strašnější než jeho bolesti.

Téže noci Giannina opět líbala vonné rány svého Krista, a když ji můj otec dovedl k mrtvole Niccolově, zdálo se, jako by se snažila vzpomenouti v dobrém na tohoto mrtvého muže; ale pak, záříc blažeností, s očima zavlhlýma sladkostí, počala mluviti o svém Gesu, který ji miluje.

To je příběh utrpení Niccolova.”

Starý růžový Cavaliere Neri zdvihl hlavu a pohlížel na ty, kteří jej poslouchali. Byl to pan Kostka a Bartsch, pan doktor Wanderer, Kramer a Pylades, jenž myslí dlel jinde.

“Děkuji vám,” řekl Cavaliere, “že jste mě poslouchali. Jste čestní mladí lidé, které miluji; ale jste slabí. Nepatrní v příhodách a utrpení. Ale přece vás miluji.”

Tu zaúpěl Pylades a zakryl si tváře dlaněmi: “Teď, v tomto okamžiku, se mladý Richard zastřelil.”

Pak Kostka krčil útrpně rameny. Bartsch, tlustý a dojatý, kreslil popelem svého doutníku písmena na ubrus; a Cavaliere Giosue Neri seděl zamyšlen nad velikými obrysy, jež nazýval minulostí.

 

L’ÉVENTAIL

Bylo to v roce 1787, kdy Principe Bondini, složiv úřad vyslance království Neapolského, vrátil se z Madridu do Neapole, aby se pomodlil na hrobě své manželky, jež zemřela za jeho diplomatického poslání; nyní žil kníže po tři léta v ústraní, a teprve v zimě roku 1789 stala se jeho milenkou hraběnka Recco, zvaná Terrine, poněvadž se jmenovala Catherine a měla pleť hnědou jako vypálené temny. Následujícího léta potom dával Principe Bondini v zahradě své vily u Římské silnice maškarní slavnost, jíž se zúčastnili mimo jiné i pan princ Filip, mnohé osobnosti ode dvora, kardinál-komoří kníže Léon Butto a veliké zástupy lidu; neboť kníže Bondini, byv spojen v Madridu s králem proti městům, hledal v Neapoli spojení s měšťany proti králi, odpovídaje takto na otázky, které si sám kladl, když četl znepokojivé a obšírné dopisy z Paříže.

Principe Bondini, velmi vysoký a tělnatý muž, pozdravoval své hosty u brány zahrady, do níž se otevírala galerie starého traktu vily a veranda přistavěná k novému křídlu, a k níž přiléhaly ještě oranžérie, olivový a morušový háj a jízdárna.

Uprostřed zahrady, kde byly nově zřízené boskety, kiosky, Próteova jeskyně a veliký bazén s mušlovitým plavidlem, byly nyní postaveny stany najatých komediantů, barvené šafránem a rumělkou.

“Dobrý Esope,” vítal Principe Bondini pána v dominu, který přicházel veda dívku v lila, “přeji vám, aby krásné dítě, jež přivádíte, bylo s dnešní slavností spokojeno.”

“Slyš to, drahá,” odpovídal pan Esop ke své dívce. “Jeho Jasnost praví, že se zde nemusíš ostýchat. Milý Lodovico,” zvolal, jda mimo, na mladého kavalíra, “vaše přítelkyně ocitá se v rozpacích, neboť nemá nikoho, kdo by jí upevnil jehlici, kdyby se jí uvolnila v účesu. Myslím, že byste ji nalezl u sochy Neptunovy.”

“Drahý Esope,” řekl pan Lodovico, “co je nového?”

“Nic, než že vznešený Bondini neví, co by měl vědět, a že slavná Terrine dělá, co by dělat neměla. Neboť, má drahá,” obrátil se pan Esop ke své milence, “vězte, že ona dáma s červenou maskou je hraběnka Recco, zvaná Terrine, a že ten, na koho se nyní usmívá, není náš hostitel, nýbrž básník Fosco, o kterém se říká, že jeho rýmy nejsou tak zvučné jako rýmy Innocenza Frugoniho. A nyní, drahá Liso, můžete mně vysvětliti, proč mají ženy větší náklonnost k básníkovi než k čestnému muži, třebaže tento nikdy nelže?”

“Proto, myslím,” pravila Lisa, “že básníka miluje mnoho žen, kdežto čestného muže jen jedna, není-li to pochybné; neboť muž je nejvíce svůdný ženami, které nechaly na něm své stopy.”

“Vzácný příteli,” řekl básník Fosco, který přišel pozdravit pana Esopa, “poctíte mne, přijdete-li poslouchat, až budu recitovati svůj kuplet na ostrůvku Galateině.”

“Drahý Orfee,” pravil pan Esop medově, bera za ruku Lisu, “poctěte pozváním i toto drahocenné stvoření.”

“Orfeus,” namítal sladce Fosco, “dovedl okouzlovati zvířata, ale jistě by byl shledal, že je méně snadné okouzlovati anděly. Rozmilý Esope, víte, že je zde Droz se svými androidy? Pojďme se přece podívat na verandu, kde je vystavuje! Ctěný Esope, neznám nic pozoruhodnějšího, než jsou tyto mechanické loutky.”

Zatím co všichni tři přecházeli přes trávník, vyšvihl se na hrazdu, visící se dvou platanů, španělský akrobat, dlouhý a s neobyčejně malou hlavou, a vykřiknuv rozhoupal hrazdu; a na letící houpačku vznesla se v rozběhu žena v rudém trikotu, a nyní oba, sloučivše se v prstenec kolem hrazdy, kterou obepínali prohnutými zády, roztočili se jako živoucí a krásné kolo.

Klidní houpaví provazochodci přecházeli po lanech vysoko napjatých a kynuli rukama. Na estrádě dávali operu s klasickým baletem, improvisátoři stojíce na patnících oslavovali knížete Bondiniho, zatím co pěvci z Luccy, doprovázeni loutnaři, zpívali balaty a závodili prodlužujíce nejvyšší tóny, jež se bolestně napínaly na kritickém kraji hlasového zlomení.

Říkalo se, že u oranžérie je právě hráno Zabíjení Žida, a před pavilonem papoušků, kteří drsně a podrážděně vřeštěli, rudě šachovaný Bajazzo sváděl krvavý zápas se třemi velikými krocany, jež posléze sťal napodobeným Justičním mečem města Neapole.

Vysoko v korunách stromů seděli chlapci a sypali dolů konfety a koriandoly, rozprášené větrem v hustých vířících mračnech. Velicí pávi spouštěli s větví ocasy a křičeli chvílemi chraptivými nostalgickými hlasy.

Opice v rokokových šatech a s maršálskými klobouky na hlavách vyřítily se z opičárny a zmocnily se větvoví stromů, jež hořce a dusně voněly v žáru dne.

Principe Bondini obcházel mezi obecenstvem, vztyčuje vysoko svou tlustou postavu a žlučový obličej váčkovitě vrásknoucí, nadzvedaje kordem černý plášť španělské módy, jíž nikdy neodložil, až konečně zabušiv holí na veliký zvon ohlásil konec první série produkcí.

Tu sestoupili artisti s pódií a vmísili se mezi pasanty. Byli zde atleti s nahým trupem, s čely úzkými a skvrnitými; němečtí a irští clownové v plátěných plundrách strkali se hranatě proti proudu, voltižéři seskočili s hrazd a napínali vykloubené údy, balleteusy, zahalivše se gázem, ulehly do trávy a smály se žvýkajíce datle, zatím co hoši s výše stromů neustávali sypat oblaka lehkých konfetů na hlavy promenujících.

Po cestách tísnili se v pošetilé směsici hosté oddechující pod maskami ve smíšených parfumech. Ruce lepkavé cukrovím tiskly se propletenými prsty, a milenci dýchali si do tváří, sráženi k sobě těly, roznícenými sluncem a slavností.

“Živote!” zvolal pan Esop a pozvedl ruce, “existuje něco bohatšího, zmatenějšího a složitějšího, než je šílenost tohoto dne? A přece, tito akrobati vystupují na hrazdy a usmívají se, dříve než mohou zemříti chybným hmatem; zpěváci chvějí se rozčilením, když prodlužují svůj nejvyšší tón; tanečnice pohlížejí v pause na své nohy a uvažují o svých tancích a o svých milencích; clownové se rozšklebují a šaškové nastavují tváře hanebným ránám; a to vše proto, aby kníže Bondini s pohrdáním pohlížel na davy, jež přilákal, a aby si hraběnka Recco pomyslila, jak krásně jí sluší tyto zástupy lidí, a aby kdosi, Esop, Esop zrozený jako věcná poznámka své matky, cele se shrnul do věcné poznámky: Vidíte tyto lidi s maskami na tvářích? Vězte, že těmito bláznivými škraboškami chtějí zamaskovati svou bláznivost; neboť chtějí, aby jejich nerozumné slabé veselí zdálo se býti hrou, zatím co jest jejich plnou a životní vážností. Drahý Fosco! zdá se mi, že na vás kývá hraběnka Recco a myslí si: Jak krásný je dnes Fosco pod svou atlasovou škraboškou!”

Pod glorietem stáli vznešení hosté a pohlíželi dolů na promenádu. Principe Bondini přistoupil k Terrině, vysoko vzpřímen ve svých černých šatech; avšak Terrině kývala na Foscu. “Jdeme k Drozovi,” zvolal básník a hraběnka Recco ihned seběhla se schůdků glorietu. “Jdu také k Drozovi,” řekl pan princ jednoduše a sestoupil dolů doprovázen i panem kardinálem, panem abbé Cimolou, mnohými pány ode dvora a jinými notabilitami. Tu vykročil majordom vpřed, a nesa napříč dlouhou hůl, uvolňoval cestu vznešeným panstvům; a tak přišli všichni k verandě, nad níž byl zavěšen veliký nápis: H.L.J. DROZ, M.C.F. & N.

Majordom zabušil holí do schodů a z verandy vystoupil, skloněn ve hluboké pokloně, malý muž se slavnostním toupetem na hlavě a se širokými krajkami na prsou a rukávech. “Vy jste Droz, pane?” zeptal se pan princ, usednuv. “Váš služebník, Výsosti.”

“Je to pravda, že jste byl knězem?” zeptal se veselý pan abbé Cimola.

“Jen seminaristou, Důstojnosti, akolytou.”

“Ukažte nám,” doložil pan princ, “své androidy, své hračky.”

“Hračky?” zvolal Droz bolestně a postavil před pana prince Písaře; když byl natažen, psal Písař okrouhlou ženskou kurentkou: “Henry Louis Jacquet Droz, Lachaux de-Fonds, m’a fait 85.” Na miniaturním spinetu hrála loutka křehkými prsty tiché arie Pelleriniho. Figurky v hedvábných krinolinách tančily tříkrokový menuet kolem Fauna, pískajícího na muldánky. Milenci se líbali a otáčeli se, držíce se za ruce. “Léventail,” řekl Droz, a přisunul před pana prince loutku, velikostí rovnou člověku, jež se ukláněla a zakrývala si obličej vějířem, odříkávajíc divně, jakoby kovově šeplavým hláskem: “Si — — No — — Ano — — — Ne — — —”

“Zázrak!” zvolal pan princ, obraceje se k ostatním.

“Si,” doložil pan Esop, “čarovný mistře, jak prostá to žena!”

“No,” řekla androida a klaněla se.

“Milý mistře,” řekl veselý pan abbé Cimola, “zeptám se konsistoře, je-li dovoleno přiváděti na svět existence bez dědičného hříchu, a není-li snad záhodno pokřtíti vaše loutky. No? Forse che si, forse che no.”

“Si,” dokládala loutka v pravidelném intervalu.

“Dobře, mluv,” vykřikl Droz, “hračko nebo ženo! Pokloň se panstvu a zaván vějířem. Řekni Si a řekni No, ať se panstvo zasměje tvé jednoduchosti; neboť panstvo neví, jak podivný a složitý je mechanismus tvého Si, a nikdy nebude věděti, kolik skrytých koleček a převodů, kolik rovnovah a excentrů obsahuje tvé slovo No.”

“No,” doložila loutka s úklonou.

“No, No, No,” zvolal Droz, “urození páni, čím je pro vás toto malé slovo? Toto slůvko, které řekne žena za jedinou vteřinu! No, panstvo neví, kolik nezjevných pohybů a sil, kolik zákonů a souvislostí se složilo, Si, jak podivuhodně a nepochopitelně vzniká toto Si a toto No, tvé graciesní reverence, loutko, hračko, ženo! Ukloň se, ukloň se,” křikl, tlesknuv do dlaní.

“Si,” řekla loutka a zakývala vějířem.

“Děkuji, vznešené panstvo, Si,” pravil Droz a ukláněl se, “děkuji za vzácnou pozornost, kterou jste věnovali mým strojkům. Jsou to hračky, ano, ale jsou složité, nepochopitelně a nezbádatelně složité. Hračky, Si, nic více než hračky.”

“No,” udělala žena neměnně.

“No, No, No,” klaněl se Droz, “tisíckrát ne. Mé hračky jsou tak tajemné jako lidé. Nikdo nepochopí ani Si ani No, ani pohony a příčiny, má kolečka! Kde jsou počátky a konce pohybů? No, No, No, tisíckrát ne!”

“Si,” pravila loutka šeplavě.

V tu chvíli zazvonil desetkrát veliký zvon a ohlásil počátek druhého pořadí programu. “Můj kuplet,” zvolal básník Fosco. Pan princ se rovněž zvedl: “Milý Drozi —”

“Výsosti, váš služebník, Si,” ukláněl se Henry Louis Jacquet Droz.

Majordom zaklepal holí a vykročil kupředu, nesa hůl napříč, aby uvolnil cestu jejich urozenostem.

* * * * *

“Drahý Fosco,” mluvil pan Esop, když už nastal večer a po stromech byly rozvěšovány krásné zářící lampióny, “ptáte se mne, jak se mi líbil váš kuplet; tedy slyšte: byl okouzlující. Jaký to půvabný a nový nápad, končiti větu ve versi ženským rýmem, takže se myšlenka uzavírá klesem přízvuku: kdežto mužský rým, tento názvuk, tento přízvučný zdvih je jako můstek, od něhož se odráží myšlenka k dalšímu rozběhu, to jest, že tento mužský rým tedy má právo státi pouze před čárkou. Vzácný Fosco, též Lisa byla okouzlena vaším kupletem.”

 

“Já ptal se pak, co více sladké je,
zda žena nebo láska muže k ženě,”

 

citovala Lisa, tisknouc ruku Esopovu.

“Galantní lásky,” mluvil dále pan Esop, “tyto hry na rozkoš, vynalezené pro naši dobu, kdy byly vyjádřeny půvabněji než v tomto kupletu? Mohl bych se ovšem ptáti, proč básník mluví o lásce a nikoliv o muži nebo ženě. Neboť myslím, že muž stojí proti ženě jako tanečník; a nyní oba počnou dělati pohyby, točí se, přibližují se, mají závrať a slyší hudbu. Tedy tyto jejich kroky, posice a pohyby, to jest láska; ale, drahý Fosco, nemyslíte, že hudba, jíž naslouchá žena, je jiná než ta, kterou slyší muž? Jediné, co je společné mezi mužem a ženou, je rozkoš, slabá chvíle, rozkoš, vteřina, kdy není již rozdílu mezi mužem a ženou, rozkoš, neutrální půda mezi dvěma vojsky; a na této neutrální půdě, Fosco, zpíváte své Vyzvání k tanci a tančíte, jako by nebylo zbraní na dvou stranách. Odpusťte, dobrý Fosco, že jsem mluvil snad dlouho; chtěl jsem jen říci, že jste tanečník. Ano, čarovný Fosco, váš kuplet byl okouzlující.” “Okouzlující Fosco, váš kuplet byl čarovný,” řekla žena s červenou maskou na tváři a vsunula ruku pod básníkovo paží; byla to Terrine, jež odváděla Foscu. Do výše vylétly rakety a zapadly do korun stromů. V alejích táhly masky v lampiónovém průvodu se smíšenými křiky. Artisté zapálili bengálové ohně a fantasticky osvětleni přemetli se na pódiích v závratných tricích; danseusy zpitě vířily na estrádě, zdvihajíce v hrsti sukně nad štíhlýma nohama. Byla to horečka; arlekino improvisoval erotickou pantomimu, kytary zadrnčely a na trávnících se počaly zmatené tance. Veliký zahradní zvon, rozhoupaný neznámou rukou, poplašně zvonil, a na západě vystupoval mrak, přinášející déšť.

Se tří stran parku byly vypouštěny rakety a tříštíce se v hvězdy klesaly dolů. “Jaké dusno,” sténala Lisa, a pan Esop, podpíraje umdleného anděla, odvažoval se do vnitřních hlubin zahrady, kde byla již plná tma, jež zahalovala tajný život ústraní.

Milenci procházeli se, proplétajíce prsty ve stiscích, anebo usedali na lavičky se rty spojenými; ženy zavírajíce oči nesly na ňadrech polibky mladých mužů a vzdychaly; a pan Esop s Lisou kradli se, obcházejíce keřová zákoutí, jichž temnotu přespříliš tichou diskrétně podezřívali, napodobujíce zděšení, z tajemných skrýší.

Vysoký tělnatý muž s černou maskou na tváři, nadzdvihuje plášť kordem, přecházel spěšným krokem po cestách a nakláněl se k tvářím žen, jež se s výkřikem vylekávaly v milencově náručí. “Drahá Liso,” šeptal pan Esop, “toť Bondini.”

Rakety vrhaly krátké záblesky a odhalovaly dvojice, jež se tajily v úkrytech; hlasy neviditelných tavily se v šepot, a stíny noci, zdálo se, byly oživeny předlouhými vzdechy; a pan Esop, našed si sedadlo na piedestalu sochy Kupidovy, rozhovořil se:

“Drahá sestro,” řekl, “vidíte onu hvězdu? Toť Venuše, jež zrodila Erota; tedy chtěl jsem mluviti o hvězdách, ale napadají mi slova: Jaká to vhodná chvíle pro ženy, jež ukrývají své hříchy za svou slabostí! Nejsladší Liso, dejte pozor, abyste slyšela z těchto houštin hlasy svých mdlých sester, jež sténají: Ah, kde jsem? Snila jsem? Co se to se mnou dělo? Ah, Giane, ah, Frédericu, ah, Francesco, co jste mi to udělal? — Ubohý Gian.”

“Ubohý Fréderic,” pravila Lisa.

Po druhé přeběhl po cestě vysoký černý muž a rozhlížel se, zneklidněn hledáním.

“Veliký bůžku,” zvolal pan Esop, zvedaje ruce ke Kupidovi, “co jest to láska? Proč Gian cítí hřích, Fosco rozkoš a Bondini bolest? Nebo proč nejsou hranice mezi hříchem, bolestí a rozkoší? Je-li láska potřebou, proč je hříchem? a je-li rozkoší, proč je potřebou? Liso, má sestro, co je to láska?”

“Jsem žena, Esope,” pravila Lisa, “mám strach nebo toužím nebo jsem bezmocná; a to je všecko, co vím o lásce. Anebo cítím rozkoš a vím, že miluji; nebo cítím bolest a vím, že nejsem milována, Esope, Esope, jaká noc!”

Po třetí vyběhl ze tmy maskovaný muž a vrhal se na odlehlé cesty. “Bojím se,” naříkala Lisa, a mraky od západu již zakrývaly oblohu, a Lisa se chvěla na piedestalu sochy Erotovy v nočním stínu.

“Temné, Fosco l” Tak šeptala dvojice na cestě a slučovala se v objetí a polibcích. Vysoký tlustý muž s maskou a zdviženým pláštěm stanul náhle za nimi. “Hraběnko,” řekl a strhl ženě červenou masku s obličeje. Terrine slabě vykřikla, zatím co Fosco couval.

“Vy jste ležela s Foscou,” řekl Bondini potichu, dupaje nohou.

“Si,” šeptala Terrine a chránila si obličej rukama.

“Terrine, pojď se mnou,” zvolal Fosco.

Terrine váhala. “No.”

“Půjdeš se mnou, Catherine,” zeptal se kníže Bondini velice tiše.

“Si,” řekla prostě Terrine a poslala Foscovi rukou polibek.

“No,” vykřikl kníže pronikavě a otočiv se na patě, kvapem odbíhal do tmy. Terrine zasmála se hlasitě a počala jej honiti; ale sukně jí překážely, i stanula, upravujíc si účes. “Na shledanou, Fosco,” zvolala ještě bezstarostně a šla zvolna za knížetem.

Fosco ulehl na zem a chladil si tváře v trávě.

“Hic iacet in terra, sub quo Terrine iacebat,” skandoval tiše Esop, stanuv nad básníkem. “Drahý Fosco, vstaňte a poslyšte Esopa ještě jednou. Vzácný Ovide amorum, dejte pozor na Bondiniho. Běda, kníže není galantní; Fosco, tanečníku, dejte pozor!”

“No,” řekl Fosco pohrdavě a odešel.

“Drahá Liso, pojďme domů,” pravil pan Esop a vzdychal únavou. “Bojím se,” šeptala Lisa vyděšena tichem a tmou, když se vraceli.

Uprostřed zahrady již dávno zhasly lampióny a iluminace ohňostrojů; jen na prostranstvích byly zapáleny hranice a ozařovaly zahradu rudými zážehy.

Stany artistů byly již zavřeny, a jen v některých vrhaly se z nitra stíny podivných a tajných jednání na závěsy pečlivě spuštěné. “Bojím se,” sténala Lisa.

Kolem estrády, na níž byla odpoledne hrána opera, stála skupina lidí s pochodněmi a konala v nejasném spěchu přípravy.

Náhle vyrazili ze skupiny běhouni, zdvíhajíce v rukou hořící větve, a rozběhli se po celé zahradě, volajíce:

 

“DŘÍVE NEŽ PŘIJDE DÉŠŤ.”

 

Za nimi vyšli hlasatelé a provolávali:

 

“POSLEDNÍ PŘEDSTAVENI MIMO PROGRAM: HRA NA ESTRÁDĚ.”

 


* * * * *

 

Pódium bylo ozářeno pochodněmi, a kolem stálo poslední obecenstvo; byl zde pan Esop s Lisou, Terrine, jež mluvila s panem abbé Cimolou, básník Fosco a jiní, pak mistr Droz, vzrušený a nedočkavý, a ti, kteří byli vylákáni z hloubi zahrady a zakrývali si oči dlaněmi se vzezřením udiveným a nejistým.

Nad estrádou byl zavěšen nápis narychlo zhotovený:

 

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist