Karel Čapek

ZÁŘIVÉ HLUBINY A JINÉ PRÓZY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

LOUTKA

HRA

 

ŽENA S VĚJÍŘEM A ČERVENOU MASKOU*** MUŽ.............***

 

Tento muž stál na estrádě proti ženě s vějířem, skrývaje tvář černou maskou, v černém plášti, jejž nadzvedal kordem. “Drahá Liso, toť Bondini,” poznamenával pan Esop polohlasně. “Si,” řekla žena na estrádě a kývala vějířem.

 

“Si, Si,” šeptal dole Droz, necítě se nadšením, “pravda, že Si, loutko, hračko, ženo! Ukloň se panstvu a řekni Si. Jak je krásná, můj pane, že? Si, Si, co dále?”

“No,” řekla žena a kynula hlavou.

Muž na estrádě vzdychl a jal se mluviti:

 

“Dnes pravím po sté: já vás miluji,
že větší lásky sotva najdete,
byť sto let žila jste. Tož poslyšte,
jak miluji vás, že mé nitro vše
jen částí mojí lásky zdá se být,
a tělo mé (neb tak vás miluji)
se zdá být pouhým stínem vášně mé,
jež sžírá mne.
Však vy se tváříte
tak, jak byste mne ani neznala.”

“Si.”

 

“Vy mne neznáte? To je podivné. Vzpomeňte si přece, že jste mně říkala tisíckráte mezi polibky, že mne milujete. Neznáte mne? Tedy vzpomeňte si aspoň na smrtelné hříchy, kterými jsme zatratili své duše. Prosím, upamatujte se jenom: daroval jsem vám vilu, mlčím-li už o špercích; tedy znáte mne?”

“No.”

“No? To je podivné. Vzpomeňte si jen poněkud, že jsem vás obklopil přepychem, jakého nemá náš král. No? Tedy zabil jsem muže, který vás prý pohaněl. Vy si ještě nevzpomínáte, ku podivu. Koupil jsem vám kdysi za šest centíků na ulici psa, blešivého žebrákova psíka, který se vám zalíbil; znáte mne už?”

“Si.”

“Ah, ona mne zná, mé panstvo, není to rozkošné? Přesto, že onen pes už dávno pošel hladem! Či snad ho tenkrát zabodla svou dýkou? Vzácní páni, ona to jistě už neví, promiňte jí. Ale chtěl jsem říci něco jiného: Když jsem se s ní po prvé seznámil, byl večer neskonale krásný —”

“No.”

“Jak to, že ne? Pravím toliko, že byl krásný večer; ale mohu se také mýlit. Určitě však vím, že vy jste byla tenkrát neskonale krásná, vzpomínám si zavíraje oči, a já jsem se vás ptal: Dříve než se stanu vaším otrokem, řekněte, musí se muž státi otrokem, aby byl hoden ženiny lásky?”

“Si.”

“Ku podivu, tenkrát jste řekla No; a já vás proto miloval. Má nejdražší,

 

dnes pravím po sté, že vás miluji:
mé ruce chvějí se tak prosebně,
že stydím se za jejich pohnutí.
Má milenko, já skláním koleno:
mé čelo zachyťte do drahých rukou svých
a rcete, zda mne milujete.”

“No.”

 

“No, řekla jste, slyšel jsem dobře, No?
To slovo přímé jest. Jak, No jste řekla?
Já vím, já vím; však netroufám si věřit,
neb příliš krátké je to slovo No.
Já špatně slyšel snad, a po druhé
se táži, zda mne milujete.”

“Si.”

 

“Jak, Si? Toť podivné. Vy dítě Si?
Zde No, zde Si; a z toho volit mám
No nebo Si. Si, milenko má, No,
toť podivno, Si, nebo není, No...
Vy No jste řekla? Vy jste řekla Si?
Si rovněž přímé jest. Má nejdražší,
Si nebo No, však v jednom vy jste lhala.”

“No.”

 

“Toť pravda! neb je obé stejná lež,
lžeš, ženo, Si, i No, a vždycky lžeš,
lžeš slova, pohledy i pohyby,
a lhala bys i ženské tělo (...)

(......)