Karel Čapek

JUVENILIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KONEC DOKTORA KORANDA

Doktor Korandus, ujec z matčiny strany, měřil mne ze své kožené lenošky téměř nepřátelsky, když přisunul jsem si židli blíže k němu a řekl jsem co nejsdílněji:

“Milý strýčku, jsem potěšen, že vás nalézám v tak dobrém zdraví a rozmaru, což zdvojnásobuje mou radost nad naším shledáním.”

“Milý synovce,” cukroval starý pán nahořkle, “jsi roztomilý, že obšťastňuješ svého strýčka takovou pozorností. Jsem unesen tvým znamenitým vzezřením i tvou laskavostí, jež je mně, starci, obzvláštní útěchou. Okřívám potěšením z tvé milé návštěvy a nejsem dalek toho, abych tě objal.”

A olizuje své zvadlé rty, jako by okoušel sladkost vlastních slov, neustával mne ohledávati kalnýma očima, jež jediné intensivněji žily v jeho mumiové tváři pod flanelovou čepičkou, ve vyschlém obličeji s groteskně širokými ústy a pergamentovou kůží, svrasklou požehnáním osmdesáti let, zabalen ve shawlech a fáčích u sálavě žhoucích kamen, jež řeřavěly uprostřed léta v nevlídné strýcově ložnici.

“Máš na kabátě trofeje,” pokračoval milý strýček, “střádej si je, a až budeš starý, dej si z nich udělati matrace.” A kloubnatým prstem sebral mi na rameni několik zlatohnědých ženských vlasů, jež přiložil k rozpáleným kamnům: vzňaly se a zapáchly.

“Tak vidíš: všechno je marnost; a všechno je smrad. Smrdíš mně, milý synovce, cítím z tebe ideál a spodničku. Tvé snažení směřuje příliš ad astra,^[59] zdola nahoru, proto zvedáš sukně a říkáš: Anděli! Až podruhé, synovce, prozatím mluvím já. Máš ještě jeden vlásek na límci; oběs se na něm, uvidíš, že tě unese.”

A ujec Korandus se vzezřením, jako by překusoval jedovaté kořínky, zabalil se do shawlů a do mlčení, mrkaje směrem ke kamnům; ale když videi, že nezdvíhám hozené klubko řeči, začal navíjet sám:

“Dívám se na tebe a musím se smát. Mohamed se klaněl stejně devotně pupku Fatimy^[58] jako nebeskému trůnu Alláhovu; a servilní Šalamoun vzýval ňadra Sulamitina neméně pokorně než Urim a Thumin^[57] na prsou velekněze. Hňupe, jenž miluješ! nejsou pro tebe ústa tvého anděla portikem ráje a její košile praporem Štěstí? Ale, u nejsvětějšího ďábla! ti andělé mají husí křídla a kočičí tlapky. Ach, synovce, synovce, všechno je smrad a marnost, a ty to nechápeš!”

Smál jsem se strýci Korandovi do očí docela familiárně a naznačil jsem oklikou, že mne baví přičítati jeho asketické levity příliš špatnému stavu jeho chrupu, jenž mu nedovoluje kousati Eviných jablíček; ostatně že se zdá, že pan strýček užívá k morálnímu odplivování zrovna těch slin, jež se mu sbíhají v ústech marnými laskominami.

“Tak,” dodal jsem s nemalou nonchalancí, “se vyrábí morálka. Protože vám váš jazyk už nechce sloužiti k sladkému ochutnávání, přibral jste si ohnivý jazyk Ducha svatého a stal jste se apoštolem. Vaše počestnost je nepočestnější než naše hříchy.”

Starý pán oživl; podařilo se mu vyvolati jednu z oněch potyček, jež učinily z mých řídkých návštěv nepřátelské výpravy do opuštěného strýcova území, při nichž zlomyslný stařeček mohl (...)

(......)