Karel Čapek

KNIHA APOKRYFŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

O ÚPADKU DOBY

Před jeskyní bylo ticho. Mužové odešli hned zrána mávajíce oštěpy směrem k Blansku nebo k Rájci, kde bylo vystopováno stádo sobů; ženy zatím po lese sbíraly bobule klikvy a jen časem bylo slyšet jejich ječivý pokřik a repetění; děti se nejspíš čabraly dole v potoce – ostatně kdo by se těch harantů dohlídal, holoty darebné a zvlčilé. A tož starý pračlověk Janeček klímal v tom vzácném tichu na mírném slunci říjnovém; po pravdě řečeno chrápal a v nose mu hvízdalo, ale dělal, jako by nespal, nýbrž jako by střežil jeskyni kmene a panoval nad ní, jakož se sluší na starého náčelníka.

Stará Janečková rozložila čerstvou kůži medvědí a jala se ji oškrabovat ostrým pazourkem. To se musí dělat důkladně, píď po pídi – a ne jako to dělá mladá, napadlo starou Janečkovou; to famfárum to jen tak halabala odrbe a už zas běží muchlat a muckat se s dětmi – takové kůže, myslí si stará Janečková, nic nevydrží, kdepak, ztyří nebo se zapaří; ale já se jí do ničeho plést nebudu, myslí si paní Janečková, když jí to neřekne syn – Jen co je pravda, šetřit mladá neumí. A tady je ta kožišina propíchnuta, zrovna uprostřed hřbetu! Lidi drazí, trne stará paní, kterýpak nekola toho medvěda píchal do zad? Vždyť se tím zkazí celá kůže! To by můj jakživ neudělal, říká si stařena roztrpčeně, ten se vždycky strefoval do krku –

“Ah ja,” zahekal v tu chvíli starý Janeček a vytřel si oči. “Ještě nejsou zpátky?”

“Kdepak,” bručela stará paní. “To si počkáš.”

“Tja,” vzdychnul stařík a rozespale mžoural. “Kdepak ti. No ja. A kde jsou ženské?”

“Hlídám je?” zavrčela stará. “To víš, někde trajdají –”

“Ah jaja,” zívnul děda Janeček. “Někde trajdají. Místo aby – místo aby, řekněme, to nebo to – Tož tak. To to vypadá!”

Bylo ticho: jen stará Janečková rychle a se zlostnou horlivostí oškrabovala syrovou kůži.

“Povídám,” ozval se Janeček drbaje se zamyšleně na zádech. “Uvidíš, že zas nic nepřinesou. To dá rozum: s těmi jejich nanicovatými koštěnými oštěpy – A já pořád říkám synovi: koukej, žádná kost přece není dost tvrdá a pevná, aby se z ní dělaly oštěpy! – To přec musíš uznat i ty jako ženská, že ani kost, ani paroh nemá tu tento – takovou průbojnost, víš? Trefíš s tím do kosti a kostí kost neprorazíš, no ne? To dá rozum. To takový kamenný oštěp, holenku – To se ví, dá to víc práce, ale zato je to, panečku, nástroj – A copak si dá syn říci?”

“To víš,” děla trpce paní Janečková. “Dnes už si nikdo nedá poroučet.”

“Vždyť já nikomu neporoučím,” rozčiloval se děda. “Ale ani poradit si nedají! Včera jsem ti našel tamhle pod skalou takový pěkný, placatý úlomek pazourkový. Stačilo by drobet jej po krajích přitesat, aby byl ostřejší, a byl by to hrot oštěpu jedna radost. Tak to vemu domů a ukážu synovi: Koukej, to je kámen, co? – Je, on na to. Ale co s ním, tati? – Inu, jářku, ten by se mohl přisekat na oštěp. – Ale jděte, tatínku, povídá on, kdo by se s tím tesal a piplal? Vždyť toho starého haraburdí máme v jeskyni celé hromady a stejně to k ničemu není; ani na (...)

(......)