Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
“Tak teda budeme točit,” praví režisér (ten v bílém pracovním plášti) rezignovaně.
“Co to tady je?” ptá se elegantní pán, nalíčený hnědočerveně jako horký párek.
“To je vaše pracovna. Budeme v ní dělat scénu třetí a čtyřicátou první.”
“Kterou dřív?”
“To je jedno, třeba tu třetí. Vy budete sedět za psacím stolem, někdo zaklepe a vy řeknete Dále. To bude všechno. Tak, teď si to přezkoušíme.”
Nalíčený pán usedá za psacím stolem. “A co mám dělat?”
“Můžete psát.”
“Když tady nemám papír!”
Režisér zalomí rukama. “No, co tohle je! Proč tam pan Valnoha nemá papír! Pánové, když řeknu psací stůl, tak tam má být papír, ne? Pane Vojtíšek, vy jste ještě neviděl psací stůl? Viděl? A byl na něm papír? Nebyl? No jo. Tak tam dejte nějaký papír, aby se mohlo zkoušet. Tak ticho, pánové, zkouší se!”
Ateliérem se rozlehne tlučení kladiv; a režisér se rozzuří: “Co to zas je? Když řeknu ticho, tak má být ticho! Kdo to tam tluče?”
“Musejí dodělat dekoraci,” vysvětluje nějaký hlas.
“Tak ať tlučou tišeji,” vybuchuje režisér. “Tady se zkouší! Tak pozor!” Režisér zatleská. “Pan Molenda zaklepe na dveře, pan Valnoha zvedne hlavu a řekne Dále. Kde je pan Molenda?”
“Tady,” ozve se z kouta, kde jiný nalíčený rudokožec se živě baví s nějakou slečnou, která sem zřejmě nepatří. “Co mám dělat?”
“Tady zaklepat na dveře, a když pan Valnoha řekne Dále, tak vejdete. To je všechno. Tak pozor, zaklepat!”
Pan Molenda klepe na dveře. Pan Valnoha zvedá hlavu a –
“Počkat,” volá režisér. “Musíte jemně zaklepat. Docela jemně a rozpačitě. Tak ještě jednou!”
Zaklepání. Pan Valnoha zvedá hlavu. “Dále!”
“Počkat,” volá režisér. “Docela lhostejně: Dále!”
“Dále!”
“Trochu hlasitěji, aby to bylo slyšet za dveřmi! Dále!”
“Dále!”
“Asi takhle, prosím vás: Dále!”
“Dále!”
“To by šlo. Tak ještě jednou, pánové: zaklepat –”
“Dále!”
“Výborně! Tak světla, páni!” volá režisér ke stropu. “No tak, přidejte! Víc světla na pana Valnohu! Hergot, tak rozjásejte ty reflektory! A nesviťte mi na ten stůl! Na pana Valnohu, povídám! A to okno musí svítit! Co? Že tam nemáte reflektor? Tak si ho tam šoupněte, člověče, a nezdržujte nás –”
Uplyne půl hodiny. “No tak,” ptá se znechuceně pan Valnoha za psacím stolem, “budeme už točit?”
“Hned to bude. Tak pusťte na něj uhlík! A posviťte na tu stěnu! – Je to dobré?” obrací se režisér k pokojné zadnici, která vyčnívá zpoza kamery.
“Fajn,” praví zadnice. “Jenom ta stěna vzadu má moc světla.”
“Míň světla na zadní stěnu,” povykuje režisér. “Dobře!”
“Prima,” dává najevo zadnice.
“Tak, mikrouš, a zkusíme to,” volá režisér.
Dva muži přistrkují jakousi šibenici na kolečkách, na jejímž konci se bimbá neveliký předmět; je to mikrofon, mírně se houpající nad hlavou krajně znuděného pana Valnohy.
“Ticho, zkoušíme zvuk,” křičí režisér. Načež zadrnčí signál z poslouchací kabiny, zazní klakson, a je ticho. Teď svítí červené lampičky na dveřích ateliéru, nikdo nesmí vejít.
“Zaklepat,” káže režisér.
Zaklepání. Pan Valnoha zvedá hlavu. (...)
(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
