Karel Čapek

CESTA NA SEVER
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

DÁNSKO

DÁNSKO

 Zem zeleně, zem keřů, luk a trav,
 rumělka střech snad nikdy neztmaví,
 čilimník na stráních a stáda krav a krav,
 zelená jezírka a bílé přístavy.
 Věžičky kostelů z víry a lepenky
 a statky pod slamou a koně bělohříví,
 hra dětských stavebnic, červené kaménky,
 pomněnky zřítelnic, které se všemu diví.
 Zem s vůní bezinek, zem s vůní vln a sena,
 zem úsměvu a dívek s mléčnou pletí,
 zem milá, malá, snad zem zaslíbená,
 zem zlatých pih na tváři zdravých dětí.
 

I překročí člověk německou hranici a ubírá se dál po půdě jutské. Na první pohled to není ani tak nápadný rozdíl; na obou stranách hranic stejná rovina, jen taktak zvlněná, aby se neřeklo, že je to ploché jako stůl; stejné černobílé krávy na té i oné straně, jenomže tam mají listonoši tmavomodré kabáty a tady krásně červené; a tam vypadají přednostové stanic jako přednostové stanic, kdežto zde připomínají staré a vlídné lodní kapitány. Teprve lidé se svými vládami a všelikými řády vyrábějí na světě velké a ostré rozdíly. Proč nenašpulit úst a nepískat veselé písně, když tyto černobílé kravky se po nás mírně ohlížejí očima dánskýma?

Zemička světle zelená, jako se na mapách malují nížiny; zelené louky a zelené pastviny, kropenaté stády; temné chebzí s bílými koláči květů, modrooké dívky s mléčnou a plstnatou pletí, pomalí a rozšafní lidé; rovina, jak by ji pravítkem nakreslil, – prý tady někde mají horu, kterou dokonce nazvali Himmelbjerg; jeden můj známý ji hledal autem, a když ji nenašel, ptal se domorodců, kudy má k ní jet; i řekli mu, že ji právě několikrát přejel. Ale to nevadí; zato tu člověk vidí hodně do šíra, a kdyby se postavil na špičky, viděl by třeba i moře. Co dělat, je to maličká země, i když si sečte všech svých pět set ostrovů; je to malý krajíc, ale zato tlustě pomazaný máslem. I budiž pochváleno požehnání stád, stodol a plných vemen, věžičky kostelů v korunách stromů a ramena větrníků, kolácející se v čerstvém větříku –

jenže to už jsme po pěkném novém mostě přejeli Malý Belt a jsme na ostrově Fyen; kterýžto ostrov vypadá spíš jako zahrada než jako obyčejná země. Tož pravda, měl bych putovat touto mírnou cestou mezi vrbami, touto cestou mezi olšemi, touto cestou vedoucí k špičaté věžičce kostela na obzoru; ale jsme tu jen na přechodu, milá cesto, neboť naše pouť vede za půlnočním sluncem. A tady nejsou žádné vesnice jako u nás, ale jenom dvorce rozhozené po jednom na zelené pastvě; dvorce s červenými střechami; a od dvorce k dvorci jede na kole listonoš v červeném kabátku. Každý statek sedí sám pro sebe uprostřed svých zelených polí a na západní straně, odkud vane vítr, je až po komín zachumlán v hustém stromoví; každá louka je obehnána drátem a na ní se pasou bělohříví, pomalí koně nebo hnědé krávy ve vyrovnané řádce; jsou totiž přivázány ke kolíkům, ale to není vidět, a proto se člověk diví, že jsou tady krávy tak dobře vychovány a pasou se v pravidelném a vzorném rozestupu. Nebo si všechny lehnou ve stejně vznešeném pohovu a přežvykují (...)

(......)