Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Tuto loď jmenuju plným jménem, předně proto, že si to zaslouží, a za druhé proto, že už asi nikoho z vás nepoveze; letos, chudák, sloužila dopravě lidí naposled. Přijde o svůj kuřácký salónek a své kabinky, a bude jenom vozit uhlí do Svolvaeru nebo Hammerfestu; to je ta pomíjivost.
Po pravdě řečeno, první dojem na trondheimském molu nebyl zrovna skvělý; právě nakládali do Hakona cihly, jeřáb strašlivě rachotil; a ta loď, koukám, je jaksi nápadně malá, menší než Primátor Dittrich u nás na Vltavě. Touhle lodičkou že se jede na Severní mys?
Stál tam nad těmi cihlami veliký, hrozně milý a tlustý pán s rukama v kapsách. “Pane kapitáne,” povídá mu úzkostlivě dušička, která mě provází jednak na cestě životem, jednak na plavbě na Sever. “Pane kapitáne, ta loď je nějak malá, ne?”
Kaptein zazářil. “Jaaa,” zabroukal uznale. “Docela malá loď, paní. Docela útulná.”
Útulná, to je pravda; zrovna do ní nakládají pytle s cementem. “A, pane kapitáne, není ta loď drobet stará?”
“Ne-e-ei,” chlácholí kapitán. “Docela nová loď. Úplně renovovaná.”
“A kdy ji renovovali?”
Kapitán se maličko zamyslil. “Devatenáctsetdva,” povídá. “To je dobrá loď.”
“A jak je vůbec stará?”
“Ja,” vdechl kaptein. “Dvaašedesát let, paní.”
Úzkostlivá pozemní dušička jenom zamrkala. “A to unese tolik cihel a cementu? Nepotopí se?”
“Ne-e-ei,” ujistil kaptein. “My ještě naložíme tři sta pytlů mouky.”
“A co tyhle všechny bedny?”
“Jaa. Všechno naložíme,” těšil kaptein duši v úzkostech. “A ještě vezmeme dvě stě tun balastu. Ja.”
“Proč?”
“Aby se loď nepřekotila, paní.”
“Copak se loď může překotit?”
“Neei.”
“A může se srazit s jinou?”
“Neei. Leda by byla mlha.”
“A bývá tady v létě mlha?”
“O ja. Mlha, to někdy přijde. Jaa.” Kaptein přívětivě mrká modrýma očkama pod dlouhými štětkami obočí; myslím, že ty štětky nosí, aby si nemusil přikládat nad oči dlaň, když vyhlíží nějaké to úskalí.
“A to jezdíte jenom v létě, že?”
“Neei. V zimě taky. Každých čtrnáct dní nahoru a zpátky.”
“A jak jste dlouho doma?”
“Dva dni. Padesát dní za rok.”
“To je hrozné,” trne soucitná duše. “Padesát dní! A není vám smutno?”
“Neei. Docela dobré je to. Ja. V zimě, to žádné pasažéry nemáme; to bývá na lodi takhle tlustě ledu, že se musí pořád osekávat. Ja.”
“Aby to neklouzalo?”
“Neei. Aby se loď nepotopila. Ja,” vdechl kaptein uspokojeně. “Moc dobrá loď. Bude se vám na ní líbit.”
Kapitáne, hlásím, že se nám na ní líbit bude; je to tu opravdu docela útulné; palubičky jako dlaň, pár proutěných křesílek a dost, žádný humbuk; kuřácký salónek ze zeleného plyše, něco mezi bordýlkem z osmdesátých let a čekárničkou první třídy na venkovském nádraží; spisesaal z červeného plyše a tucet kabinek s příslušenstvím: dvěma lůžky v podobě žehlicích prken, dvěma záchrannými pásy jménem livbelt a dvěma blivátky na mořskou nemoc. Sedět se na těch žehlicích prknech nedá, mají železné zábradlí, aby člověk nevypadl, když se loď houpe; polštář pod hlavu hubený jako dětská plínka, ale (...)
(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
