Karel Čapek

CESTA NA SEVER
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ZA POLÁRNÍM KRUHEM

Té noci, já nevím: snad se mi to jen zdálo, že jsem několikrát vstal a díval se tím kulatým okýnkem v kabině ven; a viděl jsem krajinu na Měsíci. To nebyly skutečné hory a skály, co se ježily nad perleťovým mořem; takové to byly divné a hrozné útvary; nejspíš se mi to jen zdálo.

Asi jsem spal, a zatím jsme slavně troubíce přejeli polární kruh; slyšel jsem Hakona troubit, ale nevstal jsem; myslel jsem, že to nic není, že jenom toneme nebo voláme o pomoc či co. A ráno jsme už byli za polárním kruhem; nedalo se nic dělat; jsme prostě v polární oblasti, aniž bychom tu skutečnost náležitě pozdravili. Po celý život se člověk tluče a tísní v mírném zeměpisném pásmu jako pták v kleci, a pak zaspí chvíli, kdy překročí jeho hranice.

Po pravdě řečeno, první pohled na polární oblast je těžké zklamání. Tohle že je polární končina? To není poctivá hra; vždyť takhle zelený a utěšený kraj jsme neviděli od Molde: dole čtverce políček, všude hustě rozseto lidských domků, nad tím chlumy a báně kadeřavé zeleným porostem, a nad tím –

“Styrman, co je to strašně modré, co tamhle visí z těch hor?”

Dobrácký polární medvěd z Tromso, který tu slouží jako kormidelník, povídá: “Ja, to je Svartisen.”

Aha, tak to je Svartisen; a co to vlastně je, ten Svartisen? Vypadá to skoro jako ledovec, ale je to naprosto nemožně modré; a ledovec by snad nemohl jít až tak dolů, rovnou mezi ty zelené háječky –

Zblízka je to opravdu březový háj s kozáčky a křemeňáky, roste tu samá šicha s černými bobulkami a plazivý jalovec a dryatka, vstavač skvrnitý a zlatý starček; a pak je holá moréna hnědé suti, a potom skutečný ledovec, visící skoro až k moři: ohromný jazyk skelného ledu, vyplazený z firnových polí nahoře mezi štíty hor, tlustý na dvacet metrů, samé ledové balvany, propasti a lišty; a to všecko je modré jako šmolka, jako modrá skalice, jako ultramarín; abyste věděli, proto se to jmenuje Černý led, že je to tak modré, až oči bolí; dole to má siné jezírko mezi tyrkysovými krami ledu –

“Nechoď k tomu tak blízko,” volá úzkostný manželský hlas, “aby se to na tebe neutrhlo!”

Slunce hřeje, v ledovci rachotí trhliny; zrovna u paty modrého ledu sladce kvete růžová silénka. Říkám vám, svět je strašně nepravděpodobný; až si někdy vzpomenu na všechno, co jsem viděl, nebudu věřit, že to byla skutečnost. Ještě štěstí, že jsme to viděli teď; prý toho ledovce pořád ubývá, za dvacet tisíc let snad bude po něm, říkal styrman; ale doufejme, že do té doby přijde nové glaciální období. Tam nahoře prý měří ten ledovec pět set čtverečních kilometrů; to si na něj musím sáhnout prstem – pět set kilometrů, to už stojí za to.

Teprve zdálky je vidět, jak je to rozsáhlé: věže hor, a za nimi to bílé a modré, to je Svartisen; a tamten hřeben, to je taky Svartisen a tamto, co se tak prudce leskne, to je pořád ještě Svartisen. A přijede se na zelené ostrovy, Gronřy se to jmenuje; tráva po pás, bujný a líbezný park vrb, olší a osik, na balvanech si hrají lasičky; prostě (...)

(......)