Karel Čapek

CESTA NA SEVER
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

NORDKAPP

Ale teď už je to opravdu trochu drsné; fouká to rabiátsky a ostrý příliv co chvíli zhoupne Hakona na bok. Je to k smíchu; člověk chce přejít palubu a rázně vykročí, a paluba se mu sama zvedne ochotně k noze; chce došlápnout, ale paluba ustoupí a člověk má hloupý pocit, že padá, jako když potmě nevidí schod a šlápne do prázdna. Avšak kdo už z jakýchkoliv pohnutek vrávoral mátožnou nohou po nejisté půdě zemské, je v tom za chvíli jako doma. Já myslím, že nejlepší prostředek proti mořské nemoci je láhev koňaku; musíte ji ovšem vypít na pevnině a potom se cvičit v chůzi; i získáte trénink, který vám může být jednou na palubě dobrý. Budete se mistrně potácet a balancovat a hledat pod nohama půdu; hlava se vám bude točit a budete se chytat kapteina, lan i zábradlí, ale v duši vám bude báječně a rozjařeně a budete zpívat a hlaholit, zatímco duše abstinentské v kabině stenají a šeptají modlitby předepsané pro hodinku smrti. Probatum est.

Břehy jsou tu tmavé a holé, udělané z prahorní břidlice; nahoře je to glaciálním obdobím ohoblováno do plochy jako stůl, a k moři to spadá černě a strmě; strašně přísný kraj je to, ale má to styl a velikost skoro tragickou. Pořád stěna za stěnou, bez konce lysé náhorní plató, přervané strmými roklemi, zsinalé lišejníkem a plesnivě olezlé nizoučkou vegetací. Je to příšerná melancholie; člověk se ani nepodiví, když si to Hakon Adalstein začne zničehonic perendit rovnou do černé skalní stěny; asi je to sebevražda, kaptein stojí s rukama v kapsách v otevřeném černém kabátku a jen tak pro sebe mrká, malý, černý důstojník na můstku říká mezi zuby “stödig, stödig” –

“Stödig,” opakuje muž u kormidla a dívá se modrýma očima na černou skálu. Už jenom deset metrů; ta skála není zlá, ale před ní trčí špičatě z příboje dost nepříjemné černé útesy. Tak co?

“Hart bagbord,” povídá černý důstojník.

“Hart bagbord,” opakuje muž u kormidla a točí kolem; Hakon Adalstein chraptivě zatroubil, a najednou to na skále zavířilo jako bílá metelice; tisíce, desetitisíce křičících racků krouží kolem skály, a teď teprve člověk vidí, co jich tam ještě sedí na každé skalní římse; vypadá to jako porculánové izolátory na střeše telefonní centrály. Loď zahouká znova, a tu se zvednou celé lavice bílých racků a krouží jako sněhové vločky kolem černé stěny. Tak to tedy je Fugleberg neboli Ptačí hora.

“A čím se tu ti chudáci ptáci uživí?” stará se soucitný hlas po mém boku.

Inu čím; asi rybami.

“To je hrozné,” vydechl soucitný hlas. “Chudáci ryby!”

A pořád skála za skalou, všechny si jsou podobné, všechny stejně beznadějně holé a strohé až tamhle po tu poslední. Hakon Adalstein dlouze zabučí a zamíří si to rovnou do té kolmé a černé stěny.

“Zase Fugleberg?”

“Ne-ei. Nordkapp.”

Tak vida, Nordkapp. Člověk by řekl, že ta Evropa se končí trochu náhle, jako by ji uťal; a trochu smutně. Pravda, je to jako černá ořízka. Kdyby se k ní člověk blížil od severu, řekl by asi: Propána, co je tohle za smutný a veliký ostrov? – Inu, je to (...)

(......)