Karel Čapek

OBYČEJNÝ ŽIVOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVII.

Nu vida, všechno se časem poddá; čas je přece jen největší síla života. Žena si zvykla a smířila se s tím, co je; už si nedělá naděje na děti, ale zato si nalezla jiné životní poslání. Jako by si řekla: Můj muž má svou práci, a já mám svého muže; on udržuje v pořádku takový kus světa, a já udržuju v pořádku jeho. Vynašla celou spoustu věcí, které mně nevím proč imputovala jako mé zvyky a nároky; toto jí můj rád a toto mu nedělá dobře; chce mít takto, a ne jinak prostřeno, tady mít připravenu vodu a ručník, zde mají stát jeho střevíce; polštář pro něho musí být položen takto a noční košile uchystána takhle a nijak jinak. Můj chce mít všechno po ruce, můj je zvyklý na svůj pořádek a tak dále. A já přicházím domů, a hned mě obklopí pedantní řád mých zvyků; ona je vymyslela, ale já je musím plnit, abych vyhověl její představě, že to tak chci. Nevěda sám jak, zapadám do té soustavy zvyků připravených pro mne; mimovolně se cítím hrozně důležitý a důstojný, neboť to všechno se točí kolem mé osoby; zvedl bych udiveně obočí, kdyby mé střevíce na mě čekaly o coul jinde než obvykle. Uvědomuju si, že se mne má žena zmocňuje skrze mé zvyky a čím dál víc mě jimi ovládá; poddávám se tomu rád, jednak z pohodlí a jednak proto, že to vlastně lichotí mé sebeúctě. A nejspíš i trochu stárnu, neboť se počínám cítit silně a dobře doma ve svých zvycích.

A mou ženu těší, že takto kraluje v prvním patře nádraží za okny plnými bílých petúnií. Každý den má svůj ustálený a skoro posvátný průběh; znám zpaměti všechny ty malé, každodenní, příjemné zvuky; teď potichu vstává žena, obléká si župan a jde po špičkách do kuchyně. Tam už chraptí mlýnek na kávu, šeptem se dávají rozkazy, něčí ruce potichu kladou mé vykartáčované šaty na lenoch židle; já se poslušně tvářím, jako bych ještě spal, až do té chvíle, kdy přijde žena, upravená a pěkná, a vysouká žaluzie. Kdybych otevřel oči o něco dřív, zarmoutila by se a (...)

(......)