Karel Čapek

BOŽÍ MUKA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

(LÍDA II)

Po Lídině záhadném útěku, když byla mladá dívka zase navrácena rodině, nastal u Martinců nový život, – či nenový vpravdě, vše spíše než nový; vše nové má cosi vykupujícího a i to nejhorší je vzpruha, jež posune život větší silou. Nebyl to nový život; jaksi bezeslovně shodli se všichni v mlčelivé a pozorné snaze žíti tak, jako by se nic nebylo přihodilo. Od té chvíle, co domovu navrácená Lída odpověděla na první otázky matčiny jen srdceryvným pláčem a po celou noc scén a výčitek nedala si vyrvati jediného slova doznání, nepadla již sebemenší narážka na to, co se stalo. Opatrným obloukem vyhýbali se všemu, co by připomnělo těžkou událost; ale právě ve svém okolkování až příliš cítili: je přítomna, i když se o ní nemluví. Od prvního “dobrého jitra” k poslednímu políbení matčiny ruky před spaním plynuly dny zastřeně a stejně, tak tiše, že pod hladinou ticha cítili se zármutkem hlubiny mlčení.

Vše bylo jiné, naprosto jiné; i když přáli Lídě dobrého jitra, znělo to málem nesměle jako krok vstříc; když pak večer Lída se schýlila k matčině ruce, dopadlo to vždy tak pokorně, tak uboze a provinile, že matka slabě uhnula rukou pohybem pro obě stejně bolestným. Vše ztratilo dřívější samozřejmost; a přece všichni se báli čímkoliv hnouti ve své horoucí touze: budiž vše zase, jak bývalo. Zdálo se jim, že každá zevní změna by připomněla strašné a surové datum Lídina útěku, i žili po starém, každý pro sebe polykaje zoufalou přeměnu všeho.

Lída se zaryla v sebeponížení. Beze slova se uhnula svým dřívějším stykům a držela se doma a na matčiných očích. Své dopisy dávala matce; když je opět dostala neotevřeny, nechala je nečteny ležet, – a přece došly dva, jež ji vzrušily. Zdálo se, že mlčky děkuje matce i bratrovi za jejich mlčení, za každé slovo, jež řekli, za nějakou malou práci, kterou jí uložili; přijímala vše pokorně a poníženě, ba bezbranně jako ustavičné laskavosti, kterých je nehodna a jež ji trýzní. Skutečně bratr i matka nedovedli už ničeho činit bez skryté myšlenky: snad to Lídu maličko zaujme a rozptýlí. Mluvili jen pro ni, s utajeným pohledem lásky a úzkosti na ni upřeným; a když viděli jen zmučenou a pokořenou vděčnost na její spanilé bledé líci, tu dvojnásob dotčeni smýšleli nové pozornosti a předstihovali se v ohledech, jimiž trpěla.

Tak našel je Holub, když rozpomněv se na prosbu mladého Martince k nim zaskočil návštěvou. Martinec i jeho matka ho uvítali se zřejmou úlevou; byl pro ně jediným, který o všem ví, a může tedy vejíti v jejich tiché a tajné srozumění a v celé to pavučí předivo opatrných ohledů k Lídě, v němž sami žili. Našel tedy ty tři lidi, kterak se sobě až pokořují přílišnou láskou; kterak matka i bratr na kolenou vše obětují krásné trpitelce, jež leží před nimi v prachu neúkojného ponížení. Tu myslil si o tom ledacos a obrátil se spíše k Lídě. Držela se před ním jakžtakž v řeči i chování; byl pro ni konečně někým, kdo o ničem neví. Dobře, že nikoho nepřijímají, pomyslil si Holub, když viděl zradované tváře (...)

(......)