Karel Čapek

KORESPONDENCE I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

(564) 31/10 [1905]

Tož zase se ozývám, z té velké dálky, z veleměsta, co je mi teď pravou cizinou. Ah, nedivte se, že Vám píšu; vždyť já teď tolik musím vzpomínat na ten svůj bývalý život v Hradci, a v tom jste Vy přece znamenala příliš mnoho, než abych na Vás mohl nevzpomínati.

Ten můj bývalý život – – Hleďte na něj Vy zapomenout, když já nemohu. Bylo v něm tolik mnoho hloupostí, které mi teď připadají trapné, bylo v něm příliš mnoho, čeho teď nerad vzpomínám. Vždyť Vy nejlíp víte, jaký jsem to byl hoch, – ale teď už promiňte: já byl tenkrát “unzurechnungsfähig”, byl jsem neschopný zodpovídat se za své činy. Ztřeštěně hnal jsem se do hloupých kousků, bez rozvahy řítil jsem se do zbytečných bojů, – viďte, bylo to cosi jako křížové výpravy srdce – – Z těch lidí, kteří se mi teď v Hradci smějí, Vy jediná jste oprávněná smát se mi.

Bah, je to dobře, že už ten čas přešel. Byla to má největší epopej (– třeba hloupá –) a využil jsem ji plně, třeba ne bez ran.

Teď, věřte mi, teď už jsem rozumný, totiž skoro rozumný. Změnil jsem se docela – jenže nevím, zda k svému prospěchu. Jsem teď střízlivější, chladnější a také mnohem starší. Nechal jsem za sebou celý ten bývalý život a teď, když se na něj z té velké dálky dívám, bůhví, krásy na něm nevidím.

A můj dnešní život – – V tom je mnoho smutného. Stojím tady sám a sám, ve velkém, šeredném městě, v němž není pro mne ani jednoho přítele. Izoloval jsem se od světa a života, a zahrabán ve své světničce, vrčím na všecky. Je to zvláštní pocit, být takhle samotářem, nemít skoro s kým mluvit a stát sám mimo všechen život, bez nějaké teplé duše přitulené – – To je život, který člověka zuceluje – a také zatvrzuje.

Konečně, když už jsem všecky iluze za sebou nechal, dovedu se už takovým žítím probíjet. Nestarám se, co přijde, v přítomnosti není žádná krása a v tom žítí za mnou je jí příliš málo – ale přece dovedu tak žít – aspoň bez zoufání a s klidem.

Ostatně, co zbývá člověku, je-li přetížen prací na celé dny a noci, takže mu zůstává tuze málo času, aby přemýšlel sám o sobě?

Teď prožívám ten studený život bez stýskání – vždyť mám svoji práci. Mám své knihy, o kterých chci psát, a mám nešťastné pole (...)

(......)