Karel Čapek

KORESPONDENCE I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

(626) [5. prosince 1917]

Milý pane Neumanne!

Především těšíme se už velice na Vás. S Českou demokracií to stojí, jak víte, zatím náramně nejistě, ale už se to brzo (v delegacích snad) rozřeší. Rutte se velmi už těší na Vaši prózu. Že jste ten honorář ještě nedostal, je vina účtárny; podám na to dnes Rašínovi stížnost. Slyšel jsem, že se tisknou Vaše Nové zpěvy. Je to pravda? Napište nám. – Píši-li Vám nyní o své a bratrově knize, není to proto, že bych měl přání, abyste to do Národa napsal; naopak, od Vás by nás těšilo nepoměrně víc, kdybyste napsal, co Vy v těch knížkách nacházíte, třeba s výhradami a pochybnostmi. Píšu to jen proto, že když ty knížky budete čísti podruhé, budete moci srovnati to, co je naší potřebou do nich vkládat, s tím, co v nich nalézáte Vy. – Titul Boží muka znamená rozcestí nebo křižovatky života. Lelio je jméno jedné Berliozovy symfonie, která se jmenuje též Ze života umělcova. O programu nemůžeme mluvit; obě knihy jsou subjektivní, osobní, celkem ničemu modernímu nepodobné; obě jsou válečné v tom smyslu, že vznikly pod tlakem války. Bratr Vám už psal, že hlavní jeho pramen byla vášnivá úzkost a zároveň roztoužení po životě; to je tam dobře vidět. To vězení v Záchraně je terezínský špitál. Na jedné straně největší hrůza ze všeho, beznaděj, zlo a zvrhlost; na druhé straně láska k životu, serafínství, něžnost a poezie, ale toto jen jako sen, vidina nebo vzpomínka. Z velikosti těch kontrastů symfonický dojem; také proto, že všechno je tu podáváno ne jako zevní skutečnost, nýbrž jako vnitřní život, čistě citový, který má přece jiný vzhled a sled než zevní život. Citový život nemá dějové souvislosti, spojuje nejstarší vzpomínku, přítomný cit i fantazii v jeden proud. Je to vytváření cistě poetické a má se měřit spíše jako báseň než jako povídky. – U mne to je ovšem jinak. Jak teď, hlavně po přečtení kritiky Šaldovy, na mne má knížka působí. Předně úplný opak Šaldovy kritiky. Je to kniha protiintelektualistická, kniha krize a rozvratu všeho racionálního. Klíčem je třeba Elegie, pak Hora. Člověk octne se nějakou událostí vnitřní nebo zevní na rozcestí, na bodě, kde končí jeho racionální, zvykový život, mechanismus rozumu a vnitřního pohodlí; setkává se s neznámem, s něčím záhadným, jako když neví, kterou cestou se dát. To je cit strašného znepokojení a nejistoty, bolesti, stesku a tápání; ztrácí půdu pod nohama a bezradně se zastaví. A tu ozve se v něm hlas duše, první a skoro dětská orientace; žádné řešení záhady, nýbrž jen obrat do sebe, zvnitřnění. “Teprve když se setká člověk se záhadou, uvědomuje si vlastní duši.” Všude je člověk v koncích se svou inteligencí a příčinností, a v tom stavu bezmoci se mu otevře tajemný zdroj pomoci a síly v něm samém, v citech dětství, lásky, dobra a zbožnosti (bez boha). – To je jaksi myšlenková stavba mé knížky, ale mnoho na ní nezáleží; nemyslel jsem na ni, když jsem ji psal, a překvapuje mne teď, když ji vidím dost důsledně prováděnou. Všechny ty povídky pro mne začaly ne (...)

(......)