Karel Čapek

KORESPONDENCE II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

(773) [14. ledna 1921]

Rozumí se, líbezná malá dívenko, že jsem Vaše psaní četl hned za nejbližším rohem, že jsem běžel ještě jednou za Vámi a že teď, doma, jsem strašně dalek toho, abych je spálil. Jak je mám spálit? Leží přede mnou a hoří živým plamínkem; plamínkem, který nespaluje; nemá nic pekelného; je tak čistý, že to bolí. Měl bych Vám říkat, jak vypadá radost? radost hněte srdce tak, že to bolí. Sedí to tady na prsou a bolí to. Kdyby mužští dovedli plakat, myslím, že bych to zkusil. Je mně strašně těžko psát: myslím na to, usínáte-li; nevíte, jak tuhle noc jsem blízko Vás, nakláním ucho k Vašim ústům, slyším Vás dýchat; spěte, spěte a nenechte se rušit tím, že poslouchám. Mluvím pošeptmo, abyste se neprobudila.

Tak tedy i Vy cítíte strach? Vidíte, od “pěti dnů”, jak Vy říkáte, jsem vůbec nevyšel ze strachu. Ale není to strach “před něčím budoucím a neznámým”. Naopak, před něčím ukrutně přítomným. Strach z radosti. Strach z naděje. Úzkost. Nejistota. Strach z příliš dlouhého zítřka. Spíš strach “o to” než strach “před tím”. Jsem nemocný strachem. Ubohá drahá dívenko, i Vy máte strach? a nějaký jiný strach než já? Kdybyste v tuhle chvíli nespala s kukadly pěkně zavřenými, chtěl bych se bát s Vámi; mluvil bych v jednom kuse, abych to přehlušil. Ach jaká nesmírná, smutná bázeň! něco, o čem Vy, děvčátko, nemáte ponětí; hleďte, může mne napadnout něco špatného, a všechno by se rázem zkazilo; ten líbezný svět, na který ťukám, by se sesul v hromádku popela. Ten líbezný svět, do kterého prosím o vpuštění; chtěl bych se udělat maličký, abych tam spíše proklouzl. Za těch pět dní jsem se už mnoho naučil; jsem maličký a zapomněl jsem všechno; je mi tuším osmnáct let; mám tedy plné právo být udiveným dítětem. Jen kdyby nebylo toho strachu, že dostanu najednou ránu do zad a probudím se. Jak bych se neměl bát? Udělala jste mi, Olgo, příliš velkou radost. Není to nic, co jste mi napsala, a je to mnoho. Dnes večer Vám jenom děkuju; bojím se, že ráno si znovu přečtu Vaše psaní a najdu v něm nějaké jiné věci než teď, něco zlého. Bojím se toho rána; teď je noc a jsem blízko Vás; ráno se nakladou lidé a věci mezi mne a Vás. Je to strašné, že Vás ráno neuvidím.

O půl čtvrté ráno. Proč mne nenecháte spát? Ach, pusťte už! Olgo, je to hrozné; všechny drogy mně už nedají hodinu spánku. Co všechno jsem zatím myslel, to Vám nemohu povídat; hezké věci i smutné (...)

(......)