Karel Čapek

KORESPONDENCE II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

(851) [24. prosince 1922]

Drahá holčičko,

jsem sprostá kůže, která se málo věnuje takovým těm snivým a lepším citům; ale dnes, vidíš, je mně tak ledačehos líto. Ještě jednou jsem pohladil neřáda vlčáka, kterého budeš nosit (a nos ho ráda, pro mou radost), a myslel jsem si, že by bylo přece jen lepší přijít třeba jen s holýma rukama a darovat Ti jen a jen radost. Víš, i to je sobecké; strašně bych přál sám sobě, abys vedle mne chodila veselá, bujná, cinkající “skleněným hláskem”, bezstarostná, zdravá, pěkně zahleděná do budoucnosti, – ach bože, bože, jsem jistě ohavný sobec: chtěl bych, abys byla šťastná!

A já jsem také ten starý šedivý vlk, kterého nosíš a budeš nosit na mladé šíji; mám někdy červené vlčí oči a někdy nadělám mnoho škody; tedy zlý, bručivý, kousavý a jedním slovem prevít, i když se k lidem tvářím přívětivě. Ale kéž, kéž bych se Ti lehce nosil! kéž bych Tě hřál a hladil a netížil, a byl Ti vždycky teplý a milý; a až vypelichám a k ničemu nebudu, kéž mne ještě můžeš rozstříhat a udělat ze mne štucel pro své nepokojné, lehké, pěkné ručičky! A třeba ještě lem kolem rukávů. A límeček. Já, vlk, bych se Ti chtěl ke všemu hodit.

Už dnes mi tu budou tikat Tvé hodiny; budou tiše hovořit – jen si považ, co mi toho namluví, jen si považ, jakou teď budeš pro mne repetilkou, Ty, která někdy tak hořce a bolestně mlčíš! Těším se na to; budu mít společnost i při práci, budeš mně jaksi cinkat přes rameno, až – pilný řemeslníček – budu na psacím stole lepit, pilovat a vyřezávat, co dovedu. Proto jsem si ty hodiny tolik přál. Je to nejvěrnější dárek.

Ach, ale to nejlepší mi nedáš, ty lakomá, ty skrblice; nedáš mi svou radost. I když ji sama nemáš, hledej ji po celém světě, ve všech pozemských i nebeských krámech, abys mi ji přinesla. Člověk obyčejně nemá, co chce darovat; musí to hledat. A proto proboha Tě prosím, hledej radost, abys mi jí mohla kousek dát: už tím, že bude Tvá, bude také má. A máš-li toho černého bídníka trochu ráda, dej mu to. Jak vidíš, umí si vybírat; chce to nejkrásnější na světě. Ale chtít to nejkrásnější – už proto se odpustí hříšníkovi mnoho na nebi.

Milá, malá pusinko, je mi teď, jako bych s Tebou mluvil. Totiž mluvím jenom já, Ty mlčíš (neboť tu ještě nemám Tvé hodiny) a schováváš bradu i pusu v chundelatém vlčkovi, a jen koukáš. Kéž bych se nemýlil! Zdá se mi v této (...)

(......)