Karel Čapek

KORESPONDENCE II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

(876) [Palermo] 9. V. 1923

Drahá Olinko,

psal jsem z Neapole předevčírem, ale vím, že tohle psaní odtud, až ze Sicílie, půjde déle než týden, a proto píšu, místo abych šel spat.

Nejsem v dobré náladě. V tomto kraji, nejkrásnějším ze všech, které jsem dosud viděl, kde mně skutečně šla hlava kolem nad tou podivuhodnou podívanou, jsem zažil to nejprotivnější odpoledne. Spletl jsem se, jak to bývá, a sedl jsem na tramvaj jedoucí opačným směrem. Místo v zázračné zahradě Villa Giulia octl jsem se v továrním předměstí Arevella, a pak jsem ještě skoro hodinu putoval nejsmradlavější a nejzaprášenější ulicí světa, abych se dostal k moři; dobrá, zažil jsem tam pěknou chvilku, a vracel jsem se do Arevelly; sednu do tramvaje, a nastane porucha; tramvaj nejede, a já musím půldruhé hodiny mezi pitomými továrnami v úžasném prachu a horku putovat do Palerma. Ani jedna drožka, ani jedno volné auto, ani záchod, ani slušná hospoda. Zuře, unaven, zaprášen a zpocen jsem doběhl do Palerma, a v tu chvíli porucha přestala a tramvaje začaly jezdit. Představ si můj vztek!

Nu, měl jsem aspoň pěknou chvilku na mořském břehu. Vonělo to tam mateřídouškou, a já jsem se díval k severu, kde jsou Čechy, a říkal jsem si: Tak vidíš, Karle, tam kdesi jsou tvé úspěchy, tvé jméno, všecko, proč jsi se tolik dřel; a tady nejsi nic a nikdo, zaprášený človíček na patníku silnice, a jde to, není ti těžko; všeho by ses dovedl zříci, a nejdříve toho, co se jiným zdá záviděníhodné. Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi napsal verše: “...Na takové skále jsem byl, sedě na vlastních nohou, a moře hučelo na mne, strašné a půvabné; i děl jsem: Nevolej mne, nyní mne nech, až jednoho dne i já se zastavím, nestaraje se kde, všem lidem divný, neznámý a němý, nemaje pro nikoho zájmu, ani slova, ani hany.” Tak nějak mně ty verše hučely v uších. Viděl jsem, že největší má rozkoš je klid; proto mám rád moře a ticho. Nejsem už mlád; snad má celá “nervová nemoc” byla jen přechod ze zdánlivého a jaksi podrytého mládí v tento stav... nemohu (...)

(......)