Karel Čapek

KORESPONDENCE II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

(879) Neapol 15. V. 1923

Drahá Olgo,

dnes ráno jsem dostal Tvoje dlouhé a krásné psaní; měl jsem hlavně radost, že už jsi zase trochu zdráva a že na mne tolik vzpomínáš, ale pak mi rozbolela z toho všeho hlava tak strašně jako dosud nikdy v životě. Už to trochu polevilo, ale nesmíš na to hledět, bude-li mé psaní poněkud pokroucené.

Drahá Olino, v Tvém dopise je několik bolestných a hrozně trýznivých nedorozumění. První a největší je to, že mne prosíš, že mne uvádíš do falešné, mučivé situace člověka, který dbá jen o sebe a kterého je nutno prosit, aby myslel také na jiné. Nyní já Tě prosím – pro boha živého a milosrdného, kterého nosím v srdci, – prosím Tě, abys mi toto jediné věřila: že ve všem, co jsem činil i činím, myslím víc (a ze všeho na světě nejvíc) na Tebe a nikoliv na sebe, beru víc (a ze všeho nejvíc) ohled na Tebe a ne na sebe; neboť mám Tě raději, než svým způsobem chápeš. Toto především musí být jasné. Nepros už, děvče, neboť to je pro mne bolest a hanba taková, že bych brečel; cítím se pak nízký, sobecký, surový, a pak se musím z toho sám před sebou hájit tak, až mne z toho bolí hlava.

Ale je zase jedna věc, ve které musím prosit o ohled k sobě. Už tolikrát jsi mi říkala, že bys chtěla jen to, ošetřovat mne, kašičky mně vařit, obklady dávat a div ne plínky vyměňovat. Prosím Tě, děvče, kdepak jsi tohle vzala? Člověk není pánem svého vkusu; a tenhle obraz života je zrovna zoufalý opak mého vkusu. Žasnu až, jak mne neznáš; odpusť, mé pojetí života je mužnější a snad i tvrdší, a v okamžiku, kdy bych byl odkázán na takovou pokořující péči, bych si prostě vzal život. Můj život, to jest kázeň, práce, vážné hledání pravdy, láska a jiné silné a přísné vztahy. Oškliví se mi změkčilost a slabošství. Ba, oškliví se mi i rozmazlující něžnost a pečlivost! Buď vše kolem mne tvrdé, jasné a pokojné; žádné morální podušky, žádné zpohodlnění, žádné piplání a ošetřování a zdětinštění, neboť to vše mne plní přímo hrůzou. A proto už nemluv přede mnou o takových věcech. Skutečně ani nechápeš, jak nesnesitelně se mi to nelíbí.

A nyní, abych rovnou přešel – bez oklik a slabosti – k hlavní věci: píšeš o našem manželství, a zajisté čekáš ode mne přímou odpověď. Běda, třikrát běda: já jí nemám. Dosud ne, dosud nevím si rady, dosud není čisto a jasno v mé duši. Bože, pomoz mi! Tak tedy především nepochybuji vůbec o Tobě; nepochybuji o Tvé lásce – nejsem jí hoden, ale nepochybuji o ní, ani o Tvé úžasné velkodušnosti a obětavosti, ani o Tvé věrnosti. To, o čem pochybuji, jsem já sám; ale také nepochybuji o své lásce k Tobě, nýbrž – bože, jak to říci? Představ si, že by měl člověk nastoupit nějaké povolání nebo udělat umělecké dílo; ale než by k tomu došel, vyrostla by v něm strašlivá pochybnost, stačí-li na to, má-li tu potřebnou duševní vlohu a povolanost; cítil by úzkost, že sám vše nějakým neodvolatelným a zoufalým způsobem zkazí, zničí, znehodnotí a spíš roztříští, než udělá. Ale to jsou jen hloupá podobenství. Věc je prostě ta, že jsem (...)

(......)