Karel Čapek

KORESPONDENCE II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

(884) [Florencie] 26. V. 1923

Drahá Olino,

dnes jsem vyzvedl Tvůj dopis (přijel jsem do Florencie včera večer) a ihned odpovídám. Především upřímnou soustrast nad úmrtím Tvého dědečka; vím, jaks ho měla ráda, jak dojemně milý byl a jak je teď u Vás doma smutno. Bylo mi ho líto, tak nějak jsem se rozesmutnil, nemohl jsem se jít na nic dívat; šel jsem do nejbližšího kostela a proseděl jsem tam celé ráno.

Děvče, děvčátko, jak je mi líto Tvé bolesti! Trhalo mi srdce, kdyžs tolikrát opakovala, že skláníš hlavu. Já ji sklonil dávno, když o tom ještě nikdo nevěděl; ale Ty ji sklánět nemáš. Ty jsi krásná, umíš mít radost z úspěchu, jsi na samém začátku své dráhy. A chceš-li mně udělat zvláštní radost, mám-li mít vůbec velikou a neprchavou radost, tož buď jasná, důvěřuj v sebe, rosť; zachovej vše, co v Tobě je; jsi nejvzácnější a nejobětavější člověk, kterého jsem v životě poznal, a snad skutečně nevíš, jak Tě mám rád, i když jsem Ti udělal tolik bolesti. Mne nelituj. Jsem slabý člověk, ale v mé slabosti je má síla; můj smutek mne nebolí; má únava, to je zároveň mé přemýšlení; mé odříkání, to je zároveň má čistota. Jsem trochu jiný, trochu divný; ne špatný chlap, neboť miluju, miluju Tebe, lidi a celý svět víc než sebe sama a chci ještě udělat mnoho dobrého; chtěl bych udělat něco dobrého, kam se jen podívám, a nevíš, jak mne to rozvrací, když vidím, že dělám bolest; jen vnitřní mír mi ještě schází, mír se sebou a se svým svědomím.

Chci být chudý, prostý a tichý, pracovat, jak nejvíc a nejlíp umím, a milovat, jak nejčistěji dovedu. Je to nějaké mnišství či co; s tím se lidé buď rodí, nebo do toho dorůstají, – ale nelituj mne; není ve mně hořkosti ani závisti; ach, budu tak šťasten, až uvidím, že nikoho nebolím! Zapřísahám Tě, děvčátko, má nejdražší duše; Ty už nesmíš trpět, nebo se snad nevrátím; má láska, to je má nejstrašlivější citlivost. Věř mi, věř mi nyní, že mi kolikrát bylo, abych se zabil, když jsem Tě viděl tak hrozně trpět. A mučím se, když stůněš, zoufám si, když pláčeš, chtěl bych se propadnout, když vyčítáš. Jsem šťasten, vidím-li Tě klidnou a jasnou, je pro mne hudbou, těšíš-li se z něčeho, ožívám, když Ty ožíváš. Pochop konečně tento jemný, (...)

(......)