Karel Čapek

MENŠÍ PRÓZY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

CÍSAŘ DIOKLECIÁN

Tento příběh by byl zajisté působivější, kdyby jeho hrdinkou byla dcera Diokleciánova nebo jiná mladičká a panenská bytost: ale pohříchu z důvodů historické pravdy je jí Diokleciánova sestra, letitá a důstojná matróna, podle císařova mínění poněkud hysterická a přepjatá, jíž se starý tyran do jisté míry bál. Proto když se mu ohlásila, přerušil slyšení s kyrenajským místodržitelem (jemuž silnými slovy dával najevo svou nelibost) a šel jí vstříc až ke dveřím.

“Tak co je, Antonie?” hlaholil žoviálně. “Co bys ráda? Máš zase nějaké pohořelé? Nebo mám něco udělat proti týrání šelem v cirku? Nebo chceš zavést mravní výchovu legií? Tak ven s tím, honem, a posaď se.”

Ale Antonia zůstala stát. “Diokleciáne,” začala téměř slavnostně, “něco ti musím říci.”

“Aha,” děl císař rezignovaně a podrbal se v týle. “Ale u Joviše, já mám dnes zrovna tolik co dělat! Nemohlo by to počkat na jindy?”

“Diokleciáne,” pokračovala neústupně jeho sestra, “já ti jdu říci, že už musíš přestat s tím pronásledováním křesťanů.”

“Prosím tě,” bručel starý císař, “co tak najednou – po nějakých třech stech letech –” Podíval se pozorně na vzrušenou matrónu; vypadala pateticky se svýma přísnýma očima a křečovitě sepnutýma rukama, jež pokřivila pakostnice. “Nu dobře,” řekl honem, “můžeme si o tom promluvit; ale především buď tak hodná a posaď se.”

Antonia bezděky poslechla a sedla si na kraj židle; tím trochu ztratila bojovný postoj, zmenšila se a zmátla se; koutky úst jí změkly pláčem. “Ti lidé jsou tak svatí, Diokleciáne,” vypravila ze sebe, “a tak krásně věří – – Já vím, kdybys ty je znal – – Diokleciáne, ty je musíš poznat! Uvidíš, že… že pak budeš mít o nich docela jiné mínění –”

“Ale vždyť já o nich nemám žádné špatné mínění,” namítl Dioklecián mírně. “Já přece vím, že to, co se o nich říká, jsou tlachy a pomluvy. To si o nich vymýšlejí naši auguři – to víš, konkurenční zášť a tak dále. Já jsem si to dal zjistit a slyším, že ti křesťané jsou jinak docela řádní lidé. Velice slušní a obětaví.”

“Tak proč je tolik pronásleduješ?” ptala se užasle Antonia.

Dioklecián zvedl trochu obočí. “Proč? Prosím tě, to je otázka! Odjakživa se to dělalo, ne? A přitom ani není vidět, že by jich ubývalo. Ty řeči o pronásledování jsou strašně přepjaté. To se rozumí, sem tam jich musíme několik exemplárně potrestat –”

“Proč?” opakovala matróna.

“Z politických důvodů,” děl starý císař. “Podívej se, má milá, já bych ti mohl uvést řadu příčin. Například že si to lid přeje. Pro primo to odpoutá jeho pozornost od jiných věcí. Pro secundo mu to dává bezpečné vědomí, že se vládne silnou rukou. A pro tertio je to tady jaksi národním zvykem. Já ti řeknu, žádný rozumný a odpovědný státník nesahá zbytečně na zvykové věci. To budí jen pocit nejistoty a – hm – jakéhosi rozvratu. Má zlatá, já už jsem se za své vlády nadělal novot víc než kdo jiný. Ale to muselo být. Co být nemusí, to dělat nebudu.”

“Ale spravedlnost, Diokleciáne,” řekla tiše Antonia, “spravedlnost musí být. (...)

(......)