Karel Čapek

MENŠÍ PRÓZY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ATTILA

Ráno přinesl posel z kraje lesa zprávu, že na jihovýchodě plála v noci ohnivá záplava. Toho dne zase sychravě mžilo, mokrá polena nechtěla ani hořet; tři lidé z houfce ukrytého v rokli zemřeli na krvavou stolici. Protože už nebylo co jíst, vypravili se dva muži k pastýřům v zálesí; vrátili se pozdě odpoledne promoklí a k smrti vysílení; stěží z nich dostali, že je zle: ovce kapají a krávy se nadýmají; pastýři se na ně vrhli s kyji a noži, když jeden z nich chtěl odvést svou vlastní jalůvku, kterou jim svěřil před útěkem do lesů.

“Modleme se,” děl farář, trpící úplavicí. “Hospodin se slituje.”

“Kriste eleison,” počal huhlati sklíčený houfec. V tu chvíli vypukla ječivá váda mezi ženami, něco kvůli vlněnému hadru.

“Co to zase je, zatracené baby,” zařval starosta a šel spráskat ženy bičem. Tím se uvolnilo bezradné napětí, muži se začali zas cítit jako muži.

“Sem se ti kobylkáři nedostanou,” mínil jeden vousáč. “Kdepak do těch roklí, tady tím podrostem. – Prý mají koně malé a vychrtlé jako kozy.”

“Já bych řek,” namítal jakýsi podrážděný mužík, “že jsme měli zůstat v městě. Tolik jsme se naplatili na hradby… Za ty prachy musí být hradby jako hrom, no ne?”

“To víš,” posmíval se souchotivý bakalář. “Za ty prachy mohly být hradby z koláčů. Jdi si kousek ukousnout – moc lidí se z toho, holenku, nažralo; snad tam něco zbylo i pro tebe.”

Starosta varovně zafuněl; ten hovor se sem zřejmě nehodil.

“Já bych řek,” trval na svém podrážděný občan, “že kavalérie proti takovým hradbám… Nepustit je do města, a bylo to. A mohli jsme být v suchu.”

“Tak se vrať do města a vlez si do postele,” radil mu vousáč.

“Co bych tam dělal sám,” namítal podrážděný člověk. “Já jenom říkám, že jsme měli zůstat ve městě a bránit se… Přece mám právo říci, že se stala chyba, ne? Tolik nás ty hradby stály, a pak se řekne, že nejsou k ničemu! Tak prosím!”

“Ať je to tak, nebo tak,” děl farář, “musíme důvěřovati v pomoc boží. Lidičky, vždyť ten Attila je jenom pohan –”

“Metla boží,” ozval se mnich, klepající se zimnicí. “Trest boží.”

Muži se rozladěně odmlčeli; ten horečný mnich by pořád jen kázal a nepatří ani do obce. Nač máme svého faráře? myslili si muži. Ten je náš, drží s námi a nenadává tolik na naše hříchy. Jako bychom se tolik nahřešili, myslili si muži rozmrzele.

Déšť ustal, ale těžké krůpěje pořád ještě šelestily pod korunami stromů. Bože, Bože, Bože, hekal farář, trápený svou nemocí.

Kvečeru přivlekly hlídky zbědovaného mladíka; prý je to uprchlík od východu, z obsazeného území.

Starosta se nadul a počal uprchlíka vyslýchat; byl patrně toho mínění, že se taková úřední věc musí dít co nejpřísněji. Ano, řekl mladík. Hunové jsou už jenom asi jedenáct mil odtud a postupují pomalu dále; obsadili jeho město, viděl je, ne, Attilu ne – viděl však jiného generála, takového tlustého. Zda město spálili? Ne, nespálili; ten generál vydal proklamaci, že se civilnímu obyvatelstvu nic nestane, ale že město musí dát píci, proviant a kdesi cosi. A že se (...)

(......)