Karel Čapek

MENŠÍ PRÓZY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

OFIR

Lidé na náměstí svatého Marka se stěží ohlédli, když pochopové vedli toho staříka k dóžeti. Byl velmi sešlý a špinavý, řeklo by se, že je to nějaký zlodějíček z přístavu.

“Tento muž,” hlásil podesta vicegerente před dóžecím trůnem, “praví, že se jmenuje Giovanni Fialho, kupec z Lisabonu; tvrdí, že byl majitelem lodi a že ho s celou posádkou a nákladem zajali alžírští piráti; vypovídá, že se mu podařilo utéci z galejí a že by mohl prokázat Benátské republice znamenité služby – jaké, to prý může svěřiti jen dóžecí Milosti samotné.”

Starý dóže se pozorně díval na ježatého staříka svýma ptačíma očima. “Tak ty,” děl konečně, “ povídáš, že jsi pracoval na galéře?”

Předvedený muž místo odpovědi obnažil špinavé kotníky; byly napuchlé od okovů. “A záda,” dodal, “mám samou jízvu, dóžecí Milosti. Ráčíte-li si přát, abych vám je ukázal –”

“Nene,” pravil honem dóže. “Není třeba. Co jsi nám chtěl říci?”

Zchátralý mužík vztyčil hlavu. “Dejte mi lodi, dóžecí Milosti,” řekl jasně. “Dovedu je do Ofiru, země zlata.”

“Do Ofiru,” mumlal dóže. “Tys našel Ofir?”

“Našel,” děl stařík, “a byl jsem tam devět měsíců, neboť jsme museli opravovat loď.”

Dóže vyměnil rychlý pohled se svým učeným rádcem, biskupem pordenonským. “Kde je Ofir?” zeptal se starého kupce.

“Tři měsíce cesty odtud,” řekl plavec. “Musí se obeplout celá Afrika a pak se zase pluje k půlnoci.”

Biskup pordenonský se pozorně vyklonil. “A je Ofir na břehu moře?”

“Není. Je devět dní cesty od mořského pobřeží a prostírá se kol dokola velikého jezera, modrého jako safír.”

Biskup pordenonský maličko pokynul hlavou. “A jak jsi se dostal do vnitrozemí?” ptal se dóže. “Praví se, že Ofir je oddělen od moře nepřekročitelnými horami a pouštěmi.”

“Ano,” děl plavec Fialho, “do Ofiru nevede žádná cesta. Ta poušť se hemží lvy a ty hory jsou skleněné a hladké jako muránské sklo.”

“A tys za nimi byl?” vyhrkl dóže.

“Byl. Když jsme opravovali loď zle porouchanou bouřemi, přišli na břeh lidé odění bílým rouchem purpurově lemovaným a kynuli na nás.”

“Černoši?” ptal se biskup.

“Ne, monsignore. Bílí jako Angličané a vlasy měli dlouhé, posypané zlatým prachem. Byli velmi krásní.”

“A co, byli ozbrojeni?” vyzvídal dóže.

“Měli zlaté oštěpy. Kázali nám, abychom vzali, cokoli máme od železa, a vyměnili to v Ofiru za zlato. V Ofiru totiž není železa. Sami dohlíželi, abychom vzali všechno železo: kotvy, řetězy, zbraně, ba i hřeby, kterými byla sbita naše loď.”

“A co dál?” ptal se dóže.

“Na břehu čekalo stádo okřídlených soumarů, asi šedesát kusů. Měli křídla jako labutě. Říká se jim pegasové.”

“Pegas,” děl zamyšleně učený biskup, “o tom se nám dochovaly zprávy už od starých Řeků. Zdá se tedy, že Řekové skutečně znali Ofir.”

“V Ofiru se totiž mluví řecky,” prohlásil starý kupec. “Znám trochu řecky, protože v každém přístavě je nějaký zloděj z Kréty nebo ze Smyrny.”

“To jsou zajímavé zprávy,” bručel biskup. “A jsou Ofirští křesťany?”

“Bůh mne netrestej,” děl Fialho, “ale jsou to pohani jako (...)

(......)