Karel Čapek

MENŠÍ PRÓZY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

O ŠŤASTNÉM CHALUPNÍKOVI

Totiž, abych řekl pravdu, tak ten chalupník, Jíra se jmenoval a měl chalupu v Maršově, nebyl ani trochu šťastný; ba zrovna naopak, myslel si, že je ten nejnešťastnější a nejutrápenější člověk na světě. No pravda, on ten Jíra byl chudák; měl zrovna jen jednu starou krávu, jednu trkavou kozu, jednoho bezzubého psa, jedno pole a to bylo všecko; to víte, s tím se nedá dělat hejsasa hopsasa. A k tomu měl takové zatrápené nespokojené srdce a to mu pořád přetékalo: a že prý on nemá nic a jiní mají všeho habaděj, a co prý se nadře a nastará, a že z celé práce mu zbývá jen kde nic tu nic, a že by nejraději se vším praštil a utekl nebo umřel, a jiné takové bezbožné řeci. A jeho žena, jako stará Jírová, ta mu domlouvala: “Nehřeš, člověče špatná,” říkala mu, “nerouhej se a vem raději tamhle motyku nebo tadyhle srp a nasekej trávy pro kozu; kdopak by pořád naříkal a lamentoval? A teď ať tě už ani neslyším, ty brečáku, ty melhubo, ty rejpale, ty vzteklý chalupníku!” Tak a jinak mu stará Jírová moudře domlouvala, ale nic naplat; Jíra hřešil a lamentoval dál, a ještě si ke všemu myslel, že má zlou a hubatou ženu, která ho trápí. A tak si připadal ještě nešťastnější.

Jednou, když měl okopat brambory, začal zas bědovat, jak to je na světě špatně zařízeno, co on, Jíra, se naplahočí, jak jiným je hej a kdesi cosi. A když mu žena domlouvala (a uměla to pěkně, na místě by mohla být děkanem, jak dovedla kázat), dopálil se, hodil motykou a řekl, že teda jde a že už se nevrátí. Sebral se a šel.

Došel až do Úpice a rovnou k Faltům do hospody. Tam seděl, škaredil, koukal jako vrah a pil na vztek. A když utopil vztek, udělala se v něm lítost a on pil na lítost. A když utopil taky lítost, vznikl v něm dobrý úmysl a Jíra jej musel trochu zavlažit, aby ten dobrý úmysl neuschl. A tak když se to vezme dohromady, vypil toho tolik, že měl zrovna dost, a hospodský mu řekl, aby se už šel vyspat. Ono se řekne jít, ale když toho člověk tak moc vypije a k tomu je noc, safra, kluci, to se to špatně jde! Jíra to zkoušel všelijak: jde-li se to lépe příkopem nebo cestou, po čtyřech nebo po dvou, rovně nebo šejdrem; a tak to všelijak zkoušel, až se doškobrtal k úpickému hřbitovu. Tam si sedl podle cesty a začal naříkat.

Nad hřbitovem vyplul měsíc a zalil celý kraj smutným a sličným světlem. A Jíra se díval k měsíci a propukl v hlasitý nářek: že už to nevydrží, že má zlou kozu, zlou ženu a zlý celý život, že pole mu nechce rodit a kráva dojit, pes štěkat a brambory se samy kutálet do sklepa, že je bídný a chudý a nešťastný a že má žízeň a že ho hospodský Falta poslal domů a že soused Tomeš má samé štěstí a chalupník Matějka že si dokonce krmí prase, a jen on, Jíra, že je opuštěn od Pánaboha, který mu udělil peklo na zemi.

Tu se ozval z jasné noci boží hlas: “Nežaluj, Jíro!”

Ale Jíra se nedal. “Jakpak a copak,” začal ještě hlasitěji, “dyť já se dřu jako blázen a nic nemám, i ta slíva mně uschla a slepice mně zanáší k Tomšovům, rozbilo se mně síto a (...)

(......)