<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Karel Čapek

MENŠÍ PRÓZY
kompletní kniha, e-book

 

 

Elektronické knihy za hubičku!

Kromě samostatných e-knih můžete získat balíčky kompletních knih do svých čteček a jiných zařízení až o 65% levněji.

Vše k dispozici ve formátech ePub  i PDF .


Stáhnout tuto knihu v PDF a ePub
<   24   >

 

HAMLET, PRINC DÁNSKÝ
Referát parlamentního zpravodaje

Včera za neobvyklého zájmu a před hustě obsazenými lavicemi přišla na pořad jednání Shakespearova hra Hamlet. Za generálního řečníka této tragédie se ovšem se svou známou mnohomluvností přihlásil princ Hamlet, ale veškerý zájem se soustředil v očekávání, že do debaty zasáhne Polonius, stejně významný dánský státník, jako strhující řečník. Vskutku jeho projevy nabyla včerejší hra mimořádného významu a byla vyslechnuta s nebývalou pozorností. Krátký obsah celé hry následuje.

Po zahajovacích formalitách s duchem promluvil jako první řečník dánský král; po něm se přihlásil k slovu Hamlet svým známým nevěcným povídáním, načež vystoupil Polonius a za hlubokého ticha pronesl řeč oslňující bystrými postřehy i širokým rozhledem. Z jeho vývodů vyjímáme:

“Ještě jsi tady, Laerte? Honem na loď, na loď!
Jak krásný vítr nám sed do plachet,
a ty tu civíš. Počkej, zde si vem
mé požehnání a pár poučení
na cestu světem: Nemluv, co si myslíš,
a nedělej, cos dobře nezvážil!
Jenom si nedej tisknout dlaň kdekým,
co se jen vylíhl a zchmejřil. Pak, chraň se
začínat spory; ale jsi-li v nich,
pak jednej, ať se druhý chrání tebe.
Jinak si choď, jak na to budeš mít,
ovšemže s mírou: pěkně, nevýstředně.
Nevypůjčuj si ani nepůjčuj.
Buď zdráv a vzkvétej pod mým požehnáním.”
Nato obrácen k Ofelii pronesl skvělou řeč, ze které uvádíme:
“Copak, Ofelie? Copak ti to říkal?
Pravda! Právě vhod!
Povídá se, že se prý velmi často
teď s tebou scházívá.
A ty těm citům, hloupé dítě, věříš?
Tedy zkrátka:
já prostě nechci, aby ode dneška
kdokoli mluvil, že své chvíle trávíš
jen rozhovory s princem Hamletem.
To je můj rozkaz: teď si jdi!”

V dalším průběhu jednání se pokusil princ Hamlet oslabit mohutný dojem řeči Poloniovy svým nejapným a zmateným klábosením; neměl úspěchu on ani jeho druhové, ba i vystoupení ducha jeho otce, vypočítané na zevní efekt, nezmate zajisté naši uvědomělou veřejnost. Po tomto nechutném výstupu ujal se slova opět Polonius, aby v rozpravě s Reynaldem pronesl pozoruhodné náměty o občanské výchově mladých mužů:

“Tak, Reynalde:
tady máš pro něj peníze a dopis.
A Reynalde, bylo by velmi moudré,
než k němu zajdeš, trochu vyzvědět,
jak se tam chová.
Víš, jen tak bujné, všední kousky, no,
ty už jsou známy jako společníci
svobody mládí.
Hraní a klení, pitky, rvačky,
hádky i kurvičky – to taky konečně.
A podle těchto návrhů a rad
si veď i ty!
A jinak mu přej volnost.”
Obraceje se k Ofelii pokračoval:
“Copak, Ofelie, co se děje?
A čímpak, proboha?
On zšílel z lásky k tobě.
Co povídal?
Pojď se mnou, dítě: vyhledáme krále.
To není láska, to je blouznění.
Pojď, půjdem ke králi.”

K následující rozpravě, které se účastnil i král a královna, přihlásil se Polonius bystrým postřehem:

“Poslové z Norska, Výsosti,
se šťastně vrátili.”

Poté došlo k vrcholné události večera, kdy Polonius pevnou rukou strhl roušku z podivného jednání prince Hamleta. Mužně a bezohledně, vědom si své odpovědnosti, prohlásil do napjatého ticha:

“Já budu stručný. Princ Hamlet zešílel!
Zešílel, ano! Co je šílenství,
ne-li jen prostě to, že někdo šílí?
Že zešílel, je pravda; pravda, je to škoda,
a škoda že je to pravda: bláznivé kolo!
Ale s tím nic, chci mluvit zcela prostě.
Tak tedy zšílel, budiž. A. teď zbývá
najít jen zdroj té celé příhody,
či lépe řečeno, té nehody,
poněvadž každá příhoda má zdroj.
Uvažte, prosím!
Hm, já mám dceru
a ta mi dala ve své poslušnosti
tady to, prosím. Vizte a pak suďte.”

Za bezdeché pozornosti přečetl těžce kompromitující dopis prince Hamleta a pokračoval:

“Čím bych vám byl? Ne, já šel k věci zpříma
a mladé slečně řek jsem asi tak:
Princ Hamlet je vždy princ, výš než tvůj cíl;
to nesmí být! – A pak jsem jí dal příkaz,
že se má před ním zamykat,
odmítat poselství a nebrat žádné dary.
Ona mne ovšem poslechla, a on –
abych řek zkrátka –, když byl odmrštěn,
propadl smutku, potom blouznění
až k šílenství, ve kterém dnes tak třeští.
Já bych rád věděl, stalo-li se někdy,
když já jsem jasně řek: Je to tak
– že to pak není tak?”

Za obecného vzrušení došlo k prudké kontroverzi mezi Hamletem a Poloniem, který drtil svého blekotajícího partnera břitkými a pohotovými slovy:

“Jak se má milý princ Hamlet?
Znáte mne, princi?
To snad ne, princi.
Poctivec, princi?
Svatá pravda, princi.
Mám, princi.
Copak to čtete, princi?
Ale oč jde, princi?
Co nejskromněji se s vámi loučím, princi.
Buďte zdráv, princi.
Hledáte prince Hamleta? Tady je.”

Hamlet po zásluze odbyt jeho pádnými a trefnými slovy, rozpačitě něco blábolil za obecné nepozornosti; svým známým nevěcným způsobem, pleta páté přes deváté, snažil se odvést rozpravu na jakési herce, ale Polonius, vrátiv se právě včas ze zákulisí, jej parátně usadil několika slovy:

“Mám pro vás novinu, princi.
Přišli k nám herci, můj princi!
Na mou čest!
To je nějak dlouhé.
Bude se s nimi jednat, jak zaslouží, princi.
Pojďte, páni!”

Není divu, že pan Hamlet se po těchto věcných slovech odvážil pronést jenom samomluvu, bál se zřejmě odpůrce tak pohotového.

Po přestávce, věnované zákulisnímu jednání, zasáhl Polonius do děje několika závažnými radami:

“Ofelie, ty tu choď! My, Vzácnosti,
se tady skryjem. Čti si tuhle knížku.”

Následovala soukromá rozprava prince Hamleta s Ofelií, po níž Polonius výstižně pravil zejména toto:

“Jdi si, Ofelie!
Nemusíš říkat, co tu mluvil princ:
my víme všecko!”

Zatím princ Hamlet nastrojil – ovšem krajně nemístně – jakousi hereckou produkci: během této trapné epizody se Polonius právem vyjádřil:

“Vidíte?”

V souvislosti s tímto nešťastným počinem Hamletovým došlo k bouřlivému konfliktu mezi Poloniem a Hamletem. Jako rána za ranou dopadaly na prince břitké šlehy Poloniovy:

“Královna chce s vámi mluvit, princi, a ihned.
Ať mne čert, opravdu: docela velbloud.
Hřbet má jak kolčava.
Úplně velryba.
Já vyřídím.”

Zahanbený Hamlet si nemohl po tomto morálním výprasku ulevit nežli samomluvou, jak už je jeho nechvalným a málo statečným zvykem.

V dalším průběhu hry dlužno zaznamenati cenný a obezřelý námět Poloniův:

“Můj pane, už jde k matce do komnaty:
já musím rychle někam za čaloun,
abych je vyslechl. Teď sbohem, Výsosti;
však ještě přijdu, než půjdete spat,
a řeknu vám, co poznám.”

Ke královně pak trefně pravil:

“Hned tady bude. Já si vlezu sem.
Jen, prosím, hezky rázně!”

V dalším průběhu jej Hamlet zákeřně probodl; a tu Polonius podotkl se svou obvyklou pohotovostí a přímostí:

“Oh, jsem zavražděn!”

Smrtí Poloniovou by se měla hra skončit; co následuje, jsou beztoho jen jalové řeči bez hlavy a paty; zejména princ Hamlet obtěžoval rozčarované posluchačstvo svými nevhodnými a příliš osobními samomluvami, jako má-li být, či nebýt. Dobrá polovina hry mohla klidně odpadnout. Nebýt skvělých projevů Poloniových, byl to ztracený večer.

Vylíčili jsme děj Hamleta co nejpodrobněji, aby si uvědomělý čtenář sám učinil obraz o celé hře. Obecenstvo, když bylo s nejhlubší pozorností vyslechlo mohutné řeči Poloniovy, jevilo o konec hry zřejmý nezájem. Jen mizivý hlouček nekritických straníků aplaudoval na konci prázdnému mlácení slámy a demagogickým frázím Hamletovým. Soudná veřejnost se takovým laciným úspěchem ovšem oklamat nedá.

 

Lidové noviny 18. 1. 1931

 

<   24   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist