<<< Literární doupě
Literární doupě

Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE I

kompletní kniha (e-book)

 

O umení, kultúre a spoločnosti - Šalda F.X.
 
 
cena původní: 163 Kč
cena: 145 Kč
O umení, kultúre a spoločnosti - Šalda F.X.
Karel Čapek  Cestopisné fejetony -
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 254 Kč
Karel Čapek Cestopisné fejetony -
7edm 2011 - Bartková Alica, Čapek Karel Jan, Čapek Michal, Kabeš Petr, Král Petr, Matoušek Ivan, Vodička Miloš
 
 
cena původní: 198 Kč
cena: 176 Kč
7edm 2011 - Bartková Alica, Čapek Karel Jan, Čapek Michal, Kabeš Petr, Král Petr, Matoušek Ivan, Vodička Miloš

 

    1   >

 

 

1907

23. VÝSTAVA SPOLKU VÝTVARNÝCH UMĚLCŮ MÁNES V PRAZE

Umění je projev estetické mohoucnosti současného života.

Diktováno touhami své doby, předurčeno jejími náklonnostmi a schopnostmi, rodí se umění jako podmíněný a nutný výraz svého prostředí.

Soudobý život (nazývaný davem) zřídka chápe svoje umění, což znamená, že nechápe vlastní současnosti, hově více naučené konvenci než vývojové opozici, neboť spíše miluje seděti než jíti po nových cestách.

To však není jeho největší vinou: dav, hledaje pro sebe nebezpečí ve všem novém, je schopen tvrdošíjně nenáviděti vše, co postoupilo dále než jeho zvyklost; jsou ošklivé důkazy, že jeho odpor přesahuje hranice jeho občanské spravedlnosti.

Proskribováno a dlouho neoceněno, podezříváno a viněno od průměrných inteligencí, vyrůstalo moderní umění až k zralosti, kdy je schopno zploditi umění nové; dnes však již přišel čas, kdy je spravedlivo oceniti jeho význam a hloubku.

1

Impresionismus, jako žádná ideová revoluce, nevyvstal nelogicky; byl výsledkem hlubokého odporu proti trvalé umělecké zkaženosti, jež bez ducha a citu, beze všeho posvěcení produkovala šablonovitě své nechutné všednosti, otrocky lichotící mělké kultuře obecenstva. Stvořiti něco nad legitimní zvyklost bylo odvahou; v počátcích 19. století byli to Ingres a Daumier, kteří si již dovolili umělecky vidět; Delacroix a Monticelli byli ti, kteří již měli odvahu malovat.

Tito předchůdci, příklad a vliv starých mistrů, jemné a vkusné umění japonské a silná nechuť k vyžilému akademismu prokvasila rodící se generaci; opírajíce se o bohatou kulturu umělecké tradice a o svou vlastní sílu, snažili se jíti po nových cestách.

Vábila je příroda svým vzácným pokladem barev a světel, jemnými nuancemi a hlubokým závojem vzduchu, milovali slunce, které jim přálo tolik rozkošných radostí svým mírovým štěstím a přepychem světla; laskali lidské tělo, v němž nalezli nové nádhery živého masa měkce inkarnovaného a smyslné, přírodní radosti živočišného tepla.

Příroda byla jim tedy nekonečnou rozněcovatelkou vybraných uměleckých požitků a hlubokou studnicí sugescí a citů: byla jim dojmem, impresí.

Snaha k impresi učinila z nich to, čím jsou: něžné milence valérů a modláře světla. Více se rozptylovali v opojení, než analyzovali, příliš milovali, než aby mohli syntetizovati.

Nesmíte je však pokládati za instinktivní, neboť příliš mnoho museli studovati a experimentovati svým jasným malířským intelektem; nepokládejte je za živelné intuitivy, neboť naopak svoje poznatky vytěžili trpělivou prací a bolestným úsilím k dokonalejšímu; nemyslete, že byli to malíři povrchu, neboť byli malíři substance.

Jich svědomitost je přivedla k chemii barev, aby docílili co nejdelikátnějších směsí a nejryzejších nuancí; chtěli vyjádřiti vzduch vibrující jasem a teplem, vnitřní život barev a věčnou hybnost přírody: byl nalezen pointilismus jasné školy neoimpresionistické a zasmušilých intimistů.

Kéž byste viděli Edouarda Maneta, toho velkého umělce, tak málo konvenčního, protože miloval pravdu, a dokonalého Claude Moneta, v jehož obrazech je více přírody než v přírodě samé! Kdybyste poznali ženy Renoirovy s vábnou pletí a vlhkýma očima, plnýma života a něžnosti, a Sisleye a Pissarra, oba spřízněné svým hlubokým chápáním a uměleckou láskou, a jasného Signaca, jenž by vás zarážel, a van Rysselbergha s něhou vzácných japonských laků!

Je jich mnoho; jich velikostí je, že osvobodili a zúrodnili umění svým vlastním nejlepším životem, dychtícím po kráse a pravdě.

2

Malířská analýze, to jest zvýšené vidění, jež odhaduje souvztahy, podmínky a výsledky objektu, syntéza, jež shrnuje citové divagace a alury imprese do malířské věty, a pak kultivovaná malířská síla, vycházející stejně ze srdce, jako z intelektu: toť byly šťastné dary oněch malířů, kteří šli paralelně s impresionismem se stejně hlubokými zájmy, ale novým cílem.

Byl to Degas, jehož vidění tak neomylné bylo kontrolováno rozumem vzácné chladnosti a poctivosti; pokládaje člověka za živočišnou jednotku hybné síly, symbolizoval jej ve vteřinové akci, jež vynáší na povrch atavistická zvířecí gesta nebo se rozvíjí až k protipřírodním pózám komediantské živnosti. Změklé maso s plihým svalstvem, ztučnělé údy v lascívních pozicích líného zvířete: toť jsou Degasovy ženy, jež nám, příliš zvyklým na parádní novoty akademiků, připomínají ironický hnus misogyna; divoký tanec v rozvířeném gázu, bolestná vzepětí cvičených údů, vykloubené pohyby a unavená grimasa opičího obličeje v umělém světle: toť jsou baletky Degase, toho ryzího mistra, u nějž je pohyb bezvadnou arabeskou a pravda nutně podmíněnou krásou.

Veliký primitiv naivity až geniální, skromné a upřímné srdce zahrnuté uměleckou potencí, jedna z pokorných duší, jež jsou obdařeny nadpřirozeným viděním: takový byl Paul Cézanne, při jehož obrazech myslíte na veliké dobré dítě a na zákony absolutní krásy, již pochopiti dáno jest často nevinným mezi umělci, srdečným omilostněným mistrům. Cézannova zátiší jsou posvěcena oním dokonalým kouzlem, jež čerpal z ryzích schopností svého srdce. Bylť požehnaný mezi malíři a říkalo se, že má svého Démona.

Jak tragičtější byl Vincent van Gogh! Veliký diletant (jehož osudností bylo, že příliš věřil v umění), zbožňoval silné a výmluvné barvy, jež soustřeďoval k bizarním harmoniím, orámovaným pevnou linií, a hledaje z hlubin své umělecké touhy veliké malířské slovo, jež bylo by zhuštěnou formulí jediné odvěčné krásy, vášnivý a neukojený zemřel v šílenství.

Šťastným umělcem byl Paul Gauguin, jenž měl obdařené srdce a velmi jasný intelekt. Jsa schopen nejčistšího vidění, vynalezl teorii odvozených barev, aby docílil organických harmonií ve vybraném bratrství zjednodušených valérů, hledal souvztah a spojitost mezi barvou a linií a zabýval se jejich psychologií; snil o všeobecném umění, a proto zároveň byl malířem i sochařem a řezbářem, a jako básník toužil po kráse uskutečňované do života. Nalézaje krásu kraje a lidu v jeho psychické podstatě, navazoval na místní umělecké tradice, jež jsou nutným a substančně podmíněným výrazem povahy svého prostředí, a snažil se, aby jeho malířská inteligence sbratřila se s živelnou genialitou domorodých anonymních mistrů; a aby dovedl bezprostředně chápati, usiloval vžíti se do místních podmínek. V Paříži počat, dovedl být v Normandii jejím prvkem a skončil na Tahiti jako umělecký autochton.

Tak utvářen byl jeho jasný temperament umělce-dekoratéra. S jistou uměleckou cudností, jež dovede neříci více, než řečeno býti má, se štědrostí senzitivního vkusu tvořil své podivuhodné dekorace, ony přepychové féerie vzácných barev a linií, dekorace, jež vyplnily své poslání: neboť jsou ryzími a dokonalými harmoniemi.

Umění Gauguinovo je sen o čisté kráse.

 

Moravskoslezská revue, listopad

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist