Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

UMĚNÍ A BÍDA

V poslední době rozvířila se poněkud a bohdá že ne nadarmo otázka spisovatelských honorářů; ukázalo se velmi názorně, že myslitelně nejhůře placená lidská práce je takřečená práce pro věčnost. A přece náprava není nemožná; ať Petr nebo Pavel, je autor placen stejně špatně třiceti či čtyřiceti korunami za arch, takže oba se mohou shodnouti v jasném požadavku, aby nakladatel tuto mrzkou cifru znásobil. Boj o život se tu děje mezi spisovateli a nakladateli; sociální nepřítel autorů, totiž nakladatel, je zjevný a dá se stíhati aspoň morálně.

Bída ve výtvarném umění je mnohem složitější. Především není tak přímočará a vyložená jako v literatuře; zatímco Petr prodává svůj ještě vlhký obraz za deset tisíc korun, hledá Pavel zoufale někoho, kdo by odebral jeho zboží za padesát korun; není tu ani stopy po utěšující rovnosti, jež sjednocuje spisovatele. Za druhé “sociální nepřítel” chudého umělce je anonymní; je jím samo obecenstvo. Není tu zodpovědného prostředníka mezi autory a obecenstvem, jako jsou nakladatelé v literatuře. Výtvarník stojí bezprostředně, bez obchodní ochrany, proti zdrcující, nerozumné, těžko ovládatelné sociální moci, proti obecenstvu. Odtud nesmírná vratkost uměleckého trhu.

Zatímco nejplodnější spisovatel u nás si nevypíše tolik, aby z toho vůbec mohl býti živ, staly se a jsou i u nás případy, že výtvarník vydělá 30 až 40 tisíc korun ročně. Jsou to ovšem favorité a jako všude v životě nejsou to vždy ti nejlepší, kdo mají největší úspěch. Posuďte, že v našem životě člověk s příjmem třiceti tisíc ročně je už grandseigneurem; všimněte si dále, že na našich výstavách ceny mezi 5 a 10 tisíci nebývají nijak vzácné. Na takovém výtvarném díle platí si kupec jméno autora; estetická hodnota není měřitelna penězi, kdežto slavné jméno lze koneckonců vyvážiti zlatem. Madam Levaigneur koupila kdysi na dražbě Bernonvillově dosti špatný obraz připisovaný škole Rembrandtově za 14 tisíc franků; generální ředitel pruský Bode prohlásil však obraz za dílo Rembrandtovo, takže na dražbě po pí Levaigneurové stoupla jeho cena rázem na 475 000 franků. Tak i v současném umění se platí především jméno; a je to kupodivu, že tato čistě ideální, nehmotná hodnota je vlastně jediným pevným měřítkem ceny uměleckých děl.

Hůře však je, není-li ještě nebo není-li vůbec jméno umělcovo takovou tržní hodnotou. Co potom kupuje kupec v obraze? Vlastně kus nábytku. Nedávno na dražbě v Praze prodána pěkná marína, podepsaná slavným jménem, za slušnou cenu 3800 korun; ale zároveň marína téměř rovnocenná, jenže nepodepsaná, zůstala na 445 korunách. U pražských obchodníků s obrazy najdete originály i se zlatým rámem za 80–100 K; odečtete-li rám a zisk obchodníkův, zbývá na umělce nejvýše 40 K. Přitom není otázkou, kolik takových dvacetizlatových obrázků je s to malíř zhotovit za týden, nýbrž kolik je s to (...)

(......)