Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1918

GUSTAVE FLAUBERT: CITOVÁ VÝCHOVA

Román, který se zde dostává poprvé do rukou českého čtenáře, je dílo čtyřiadvacetiletého autora o dvacetiletém mládí. K témuž předmětu pod týmž názvem vrací se Gustave Flaubert ještě jednou, po čtvrtstoletí, kdy měl již za sebou životní a uměleckou zkoušku Paní Bovaryové a Salambo. První Výchova sentimentální zůstala ležeti v neuveřejněných papírech mládí Flaubertova; druhá prošla definitivně strašným soudem autorovy sebekritiky a setkala se po svém vyjití jen s chladným nepochopením či dokonce s odporem. Dnes, kdy srovnáváme oba texty největšího románu Flaubertova, se nám zdá, že by snad tehdy, roku 1869, nalezlo mladistvé dílo Flaubertovo vděčnější čtenáře než dílo jeho zralého mužství. Široký proud citové exaltace, jenž nezadržitelně proudí stránkami první Výchovy, by snad byl dal zapomenouti na nekonečnou hořkost, která prosycovala duši dvacetiletého básníka. První Výchova ještě nezná než lásku a umění, dva romantické sny, které čtenář ne bez životního souhlasu vidí zrazeně odkvétat. Avšak ve druhé Výchově se kruh životního zklamání bezmezně rozšiřuje; zahrnuje společenský a politický život Francie před rokem 1848 a před druhým císařstvím, a nyní není to již láska, která podléhá; naopak, láska Frédéricova a paní Arnouxové jediná přetrvává v kruté “výchově”, která podrývá víru v politické ideály, v činy, v úspěch, v přítele, v člověka, v sám život. Tato druhá Výchova podrobuje čtenáře nejtěžší zkoušce; není lehko snésti tento román, a v té zkoušce francouzská veřejnost po vyjití knihy vskutku neobstála. Bylo třeba delší doby, aby se tomuto románu dostalo spravedlnosti…, a časové odlehlosti, v níž její smutek přestává palčivě boleti.

*

V první Výchově vypravuje Flaubert o černochovi, který pluje zpět do Ameriky, zdarma, slouže opilému kapitánovi a spě z celé duše, kde jen mohl. “Jeho otec prodal ho za balíček hřebíků; přišel do Francie jako sluha, ukradl šátek pro panskou, již miloval, byl dán na pět let na galeje; vrátil se z Toulonu do Havru pěšky, aby uzřel opět svou milenku, nenalezl ji, vracel se opět do černošské země. On také prodělal svou citovou výchovu.”

To tedy je smysl “citové výchovy”: neúprosná lekce života, surové nedorozumění mezi skutečností a tím, co v člověku je vysoce vypjatého, ženerózního a mladistvého; ubohá ztráta snů, zklamání v lásce a v sobě, ovšednění životem, vpád hlouposti a špatnosti do květnice entuziastického mládí, bolest, lež, deziluze a neúkoj, ponížení a poplenění, vše to, co se rodí z romantické krize skutečnosti a snu. Mnoho romanopisců a básníků vyslovilo tento rozpor, ale jediný Flaubert dal mu výraz životně osudný a neodvolatelný. Každý z nás snad prošel nebo projde podobnou “citovou výchovou”, ale posléze, když už je zkouška odbyta, řekne: “Ano, byl jsem tehdy mlád, pln přehnaných nadějí, víry a optimismu, nečinného snění a planého zápalu; ale díkybohu život mi otevřel oči a zbavil mne zbytečných iluzí.”

Tedy toto “díkybohu” nikdy by nepřešlo (...)

(......)