Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

MUŽ VĚDY

Profesora Jakuba Hrona pamatují přemnozí, jež jako žáčky učíval na gymnáziu hradeckém, a četní mladší, kteří se stali jeho kolegy, když – stařec “výslužník” – vynořil se opět v Praze na medicíně a právech jako věčný student. Kudy prošel, zanechal v lidské paměti bizarní a ostrou stopu nesčetných anekdot. Ve všech objevuje se týž podivínský, pro lidi nesmírně žertovný typ výstředního profesora, vynálezce, brusiče, nového Pohla, diletanta ve všem a všudy; typ žertovný, budiž, ale ne všední ani malý, ne malicherný, ne náhodný; typ, který – abych to řekl přímo – mimoděk přerůstá své anekdotáře, jako Don Quijote vyrůstá nad svého magistra či faráře.

Don Quijote byl, jak se říká, dítě své doby. Důraz náleží na “dítě”. Každá doba má své syny a dcery, ale ne každá má své veliké Dítě. Doba si vytvoří své ideály a fikce a pojímá je vážně, totiž s jistou praktickou rezervou; veliké dítě si hraje s těmi ideály a přitom v ně naprosto a životně věří. Don Quijote si hraje s rytířstvím a věří v ně; hraje si s princeznami a obry a věří v ně. Tato okouzlená, manická hravost je duší jeho příhod.

Jakub Hron je Don Quijote devatenáctého století. I on vyčetl a vysnil svůj svět z knížek, ale byly to už jiné knihy; učebnice vystřídala rytířský román. Doba se s pýchou jmenovala stoletím vědy; zdálo se obecně, že zkušenost a věda jsou konečně povolány říditi svět a určovati jeho běh. Vědecké nálezy měly tolik vlivu na lidskou fantazii i na úpravu světa, že bylo nasnadě očekávati nadál, že věda upraví i lidský život. Budeme vědecky žít, jíst a množit se, šatit se a mluvit; věda reguluje řeky a modeluje svět – proč by nemohla řídit i lidské osudy? Může nás učinit neočekávaně mocnými, zdravými a šťastnými; je nástrojem silnějším a kouzelnějším než Durandal, magická hůl, Aladinův prsten a tajemné zaklínadlo.

Století vědy, ano; ale nikoliv střízlivé století. Víra ve vědu a v pokrok může konečně býti stejně dobrodružná i romantická jako víra v duchy nebo v princezny; věří-li ve vědu Homais, profesor Jäger nebo profesor Stoklasa, věří v ni také Jules Verne, Edison a Jakub Hron. Jakub Hron věří ve vědecké zákony jako Don Quijote v obry; pro něho nejsou to ideální konstrukce, nýbrž skutečnosti; ne fikce, nýbrž věci. Jeho svět je upředen ze smyšlených, knižních předmětů jako svět rytíře z Manchy; a jeho bizarnost je ta, že s nimi a v nich žije, jako by byly skutečné. Nebo naopak: žije uprostřed obyčejných věcí v ustavičné iluzi, že jsou to vědecké fakty. Jako posedlý vidí ďábla v každém stínu, tak Hron vidí v každé samozřejmosti vědecký fakt. A právě tato ošálenost činí z něj oběť a typ vědeckého století.

Sám byl vlastně matematikem a hojně se zabýval teorií hranatin; ale znovu a znovu se vracíval k fyzickým vynálezům, filologii a hvězdářství; kdysi, ve spise Libomudravna neboli Put myselby ze Stagiry do Metánova, pustil se i filozofickou stopou Aristotelovou. Všude jej poháněl svatý idealism teoretika. “Klam, mam, podskok, bázlivost jsou vymýtěny; (...)

(......)