Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

TEDY JSEM
Stanislav K. Neumann: Nové zpěvy

Básník, jenž skládaje Nové zpěvy nazval se v programatických Slokách svých dní dělníkem a občanem ve světlé a vzdušné dílně a vylíčil se, jak tu “vzal do ruky nástroje těžkého métier a z prostého kovu tepe závažné věci”, by věru zasloužil, aby někdo lepší než já mu vděčně řekl: “Mistře, dokonalý dělníku, vytvořil jste dobré dílo; z ryzího materiálu krásné, panenské, přímo ze země těžené řeči tvořil jste obraz po obraze, každý nový a živý, a mnohý z nejkrásnějších, které znám. Tvořil jste je vlastní svou technikou, podivuhodně novou a výraznou; s novou řečí vznikala vám nová rytmika, s novou rytmikou nová vazba, avšak se smělostí vynálezce dovedl jste spojiti přirozenost a samozřejmost nevyrovnatelnou. Jak jste toho docílil, je tajemstvím vaší dílny; největším tajemstvím je však ta nevyčerpatelně živá, jará síla, jejíž zvonivý úder bude navěky zvučet z každého kousku vašeho díla.”

Nemohu si však pomoci; pročítaje Nové zpěvy, nevidím Neumanna v básnické dílně a dokonce ne s nástroji v rukou, nýbrž nejvýše s rybářským prutem, ale jinak sama, mezi stráněmi a v lese, na břehu mladé říčky, v úzké uličce, nejstarší z dědiny, v jarním dešti a za jitřní mlhy, ve středu všech těch věcí, které zde vytvořil a učinil obrazem tak živým, že není na nich stopy “nástroje”. Ač sám, je vždy obklopen bezpočetnými věcmi, ano, až mrhavě obklopen; je to věru jeho nejosobitější a divá radost, aby vše kolem něho přímo praskalo plností věcí. Zde vidí dub; ale již nevidí strom, vidí “dřevo jeho jak ramena sedláků tvrdé, hnědé”, zří keřík žvatlající dětsky, stromisko rozpřáhlé jako kučeravý atlet řecký; a opět vidí “dřevo jeho krásné, snědé a ryzí, hoblík stolařův odskakuje od něho jak od zvonoviny”, a tu již vidí křesla, stoly s číšemi medoviny, dlouhonohé selské legátky, trámy a fošny, v krbech polena a dobrý plamen, koly ve vodách měnící se v kámen – “zatímco tu datel do kůry buší, mláďata v hnízdě piští”, a tak donekonečna. Tu jest říčka-dívčina, písnička, slavnost, uličnice s upřímnýma očima a jindy tichá, unylá panna v pavučinových poutech touhy, zasněná žena, jež ve svém nitru naslouchá němým pohybům; ale básník, zahleděný do čirých očí říčky krasavice, miluje i věci, které jsou “s ní a v ní”; miluje ty tučné byliny, šedé larvy, hady, hraboše a vydry, konipasy a drahokamové ledňáčky, pentle rdestů a řas, raky a ryby, ryby nejvíce – ale hledejte konečně, čeho nemiluje! Miluje skřivánka i zámořské koráby, elektrické dráhy i zahradní slavnost, rotačku i cirkus, posvátné noční ticho i hlučnou rapsódii inženýrské války, vše, co jej obklopuje mocnou, nepochybnou, nekonečnou plností věcí. Jeho “miluji” má čistotu nesmírně primitivní, znamená prostě a ryze “raduji se”. Jeho láska nemluví o stesku a sebemučení, nezná komplikací, je plně a nezmateně radostí; ale sotvaže (...)

(......)