Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

BUDOVA NÁRODNÍHO DIVADLA

Ve dnech, kdy slavíme padesáté výročí položení základů Národního divadla, sluší se vzpomenouti také budovatelů jeho, architektů Zítka a Schulze a celé umělecké “generace Národního divadla”, sochařů Schnircha, Myslbeka a Wagnera, malířů Alše, Ženíška, Tulky, Mařáka, Ad. Liebschera, Hynaise a Brožíka, všech těch, jichž společnou prací vyrostla tato budova vzácné a ušlechtilé umělecké jednotnosti.

Stavební historie Národního divadla od prvních plánů po druhou výstavbu po požáru, ba vlastně až po technické adaptace dnešních našich dnů by byla bohatá a samostatná kapitola; jejím hlavním obsahem by byl stály boj o získání nutného prostoru, boj, o němž skoro nic neprozrazuje klidná a slavná silueta divadelní budovy. Teprve uvnitř, v bludišti komor a chodeb od kotelny po provaziště byste pochopili, jak za těmito harmonickými zdmi všechno přímo praská prostorovou tísní, kterou bylo architektovi přemáhati. Plné vítězství bylo předem nemožné; divadlo vnitřně roste, rostlo již za Zítka, a ani krajní výškové využití zastavěného prostoru nemohlo postačiti tomuto rychlému vnitřnímu vývoji. Proto stavební historie Národního divadla bude se končiti teprve druhou, novou a větší budovou českého divadla.

Jiná, nadevše utěšená dějinná kapitola by mluvila o podílu výstavby Národního divadla na historii českého umění výtvarného. Nejkrásnější období našeho umění nese jméno Národního divadla. Pohlédněte ještě jednou na Alšovy lunety v divadelním foyer; toto melodické kouzlo, lineární nápěv hrdinný a lyrický zároveň, bohatýrství a něha, vznos a srdečnost, tu máte ryzí a čistě domácí dojmy, jež se vám vrátí u krajin Mařákových v královské lóži, které si snad oživíte v slavnostní, a přece intimní architektuře hlediště a které konečně promítnete nejraději do Smetanovy hudby. A i když k nám jiné dekorace mluví snad méně důvěrně, přece s úctou a údivem v nich cítíme proud síly, který rázem dal českému umění zmoci tak veliké úkoly. A tato naráz vytrysklá síla je dějinné tajemství “generace Národního divadla”.

Dnes však myslím na jinou historii: na nezjevný děj, kterým v těchto padesáti létech budova Národního divadla vrostla do pražské půdy jako žádná jiná stavba. Jsou v Praze tři místa, která ztělesňují celé město, tři symboly, které velikou zkratkou obsáhnou veškeru krásu a slávu Prahy: Hradčany, Staroměstské náměstí a Národní divadlo. Nyní nemyslím na to, čím nám jsou a co nám historicky připomínají, nýbrž na jejich pohledovou hodnotu v rámci Prahy. Hradčany jsou vpojeny tak těsně v krajinný ráz města, že se zdají přímo výstavným výrazem naší půdy; současně se však tyčí ve své přísné samotě vodorovné i kolmé dominanty města, slučujíce takto nejvyšší samostatnost a jednotu ve splnění nekonečné krásy. Podobně Staroměstské náměstí se včleňuje nejtěsněji do města jako jeho uzavřený střed; ale již jeho pevná uzavřenost je stavebně osamocuje a činí z něho celek až příkré samostatnosti, jež vrcholí dvojím ostrým akcentem, Radnice a Týna.

(...)

(......)