Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PŘÍKLAD MOSKEVSKÝCH

Ve dnech, kdy moskevští herci slaví u nás hotové triumfy, měli bychom uvážit ledacos o našem vlastním jevištním umění, ať je to v Praze, v Brně, nebo kterémkoliv větším městě. U většiny publika úspěch se mění přirozeně v osobní kult; avšak srovnávat talenty a chtít se poučit z individuální geniality toho či onoho herce je myslím skoro bez prospěchu. Předpokládejme, že naši herci jsou ze stejné boží hlíny jako ti Moskevští a že by se jim za šťastnějších okolností mohli vyrovnat. Nyní jde jen o ty šťastnější okolnosti. Hledám je jako účastný divák i jako divadelní autor, který poznal zblízka naši divadelní práci. A říkám hned předem, že jsme v mnohém ohledu na tom, čeho se nám nedostává, sami vinni: herci i publikum, režie i divadelní správy.

Příklad Moskevských je příklad solidní práce; i kdybychom hledali jiný jevištní sloh než tito ruští realisté, musíme uznat dokonalost, vybroušenost, bohatství a vysokou kulturu jejich hry. To všechno není dar z nebe, nýbrž dílo inteligence a práce. Je známo, že Moskevští nastudují za rok tři čtyři hry a že každé věnují prý až sto zkoušek. Jejich repertoár je velmi omezený, ale také velmi vybraný. Kus, který nastudují, hrají stokrát nebo dvěstěkrát, vždy stejně vážně a pečlivě. Jejich výkony jsou tak dokonalé, že týž kus udrží na scéně řadu let. Těch několik údajů může stačit.

U nás se hraje hned po šesti, nejvýše po deseti zkouškách; větší počet je výjimkou, zato menší nikoliv. Kus, který se obehraje desetkrát, je už úspěšný; víckráte hrát je nesnadno už pro abonentní zařízení našich divadel, které vyžaduje stálých novinek. Průměrně po čtrnácti dnech musí náš herec nastudovat nový kus; a je zvláštní pýchou našich divadelních správ, “udělají-li” co nejvíc kusů v tempu co nejrazantnějším.

A přece každý autor i svědomitý režisér vám řekne, že teprve při desáté zkoušce by se mělo začít pracovat; že po odbytém memorování a aranžování nastává nekonečná práce pilování, souhry, vžívání do role, odstiňujících nápadů, herecké i režisérské invence. Naše zkoušky jsou stěží kostra nebo lešení; a tu je zrovna k pláči, co originality věnuje se často na toto lešení, které se nakonec ověsí lacinými hadříky hereckých šablon a konvencí. Režisér stěží stačí, aby zhruba stloukl jakous takous souhru; herec stěží stačí, aby nadřel kus a věděl, kam se má postavit; pak celá ta chatrná, rozviklaná, papírová stavba vydrží několik večerů, aby se honem odklidila a nahradila novou – bohudík, neboť pátého nebo šestého večera je celý krám už zase rozklížen a zborcen. Taková rychlododávka kusů zabíjí režiséra sebelepšího; je tuze rád, docílí-li aspoň čtvrtiny toho, co chtěl – a co by mohl.

Dále herec. Tak asi čtrnáctidenně memoruje novou jepičí roli; při páté nebo šesté zkoušce má nějakou přibližnou svou představu o tom, co (...)

(......)