Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

FRANTIŠEK ŽÁKAVEC: CHRÁM ZNOVUZROZENÍ

Nikdy nezapomeneme té radosti, rozžaté ve tmách zlé doby, loňských slavností divadelních. Vzpomínám zvláště jednoho večera, kdy tisíce lidí se tísnilo kolem Národního divadla, zářícího všemi plameny, a na lodžii pod vysokým portikem mluvil slovanský řečník. Nevím, co mluvil; ale vidím ještě jeho ruku, jež velkými pohyby skandovala prudký verš politické řeči, a slyším rytmický, nezemský nápěvek jeho patetických výkřiků; bylo to v té noci jako náboženská, zpívaná invokace na stupních nějakého antického kostela a tisícihlasé odpovědi zástupu zněly responsoriem věřících. Nikdy jsem neviděl něco pohanštějšího, – rozumíte-li tím pohanství vášnivě náboženské. Na tuto chvíli jsem vzpomínal, pročítaje Žákavcovu krásnou knihu “o budovatelích a budově Národního divadla”, nadepsanou Chrám znovuzrození. [* Fr. Žákavec: Chrám znovuzrození. Vyd. Jan Štenc, 1918.]

Sláva došuměla a zbývá vzpomínka. Rok za rokem vyzlacuje Národní divadlo novou září, nesčetné slavné chvíle složily na ně svůj věnec; a nyní má se konečně rozhodnouti, má-li se mu dostati navždy skvělého, ale trochu chladného lesku státního, oficiálního divadla. Cítíme někdy, že budova žije a mění se podle života, který se děje v ní. Snad tedy naše Národní jednou na nás vyhlédne s novou tvářností; bude se nám zdáti přísnější, rezervovanější, akademičtější; snad duch Schulzův překoná ducha Zítkova, barevné fresky zajdou, zlato a mramor zaplanou silněji – budeme míti své státní divadlo.

Je-li už psáno ve hvězdách, aby se tato změna stala, vychází kniha Žákavcova právě včas, aby nám oslavila to staré Národní. Nebo spíše pomilovala, než oslavila. Autor psal s láskou, což je přirozeno; ale nadto se zamilovanou láskou, což je vzácnější. Píše s nadšenou a hovornou radostí jako o milence. Co na tom, že jsou tisíce šedých očí, jsou-li jen jedny milované? Milující srdce shledává s uchváceným obdivem, že jeho vyvolená má prsty; s úžasem lásky objeví na nich nehty, jež jsou, buďte ujištěni, předností jedinečnou; a nikdy ten dokonaly milenec nedojde konce svých radostných objevů. Zde – mluvím nyní o milenci sličné budovy – potěší své oči spárováním kvádrů; zde vypoví své okouzlení nad řezem kanelur, objeví krásu korintské hlavice, pomiluje zubořez, s rozkoší váží architrávy, objímá mohutné pilíře, tak jako by milující rukou přejížděl, hladě detail po detailu, profil po profilu. Ano, velká je radost milujících, ale buďte jim vděčni, učiní-li vás účastny své radosti. Žákavec nechce býti kritikem budovy Národního divadla; prost žárlivosti, chce se s vámi rozděliti o všechen požitek, kterým ho zahrnuje jeho láska.

Nemohu si odepříti, abych necitoval: “Kanelury svádějí do svých žlábků mezi světlými stezkami sladěné svazky stínů, zvučící měkkou hudbou. Jako oživlé bytosti pružného těla o zkadeřených hlavách korintských, jako strážní géniové či štíhlé dryády…, tak pne se toto krásné sloupoví nádherných poměrů…” Perlovec s akanty je “škádlivé zperlení smíchem (...)

(......)