Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

TŘI LITERÁRNĚKRITICKÉ KNIHY

Otokar Fischer: K dramatu. Problémy a výhledy. (Str. 287. Cena 12,30 K. Nakl. Grosman a Svoboda.) Kritické dílo Fischerovo jde ve šlépějích klasické Lessingovy Hamburské dramaturgie; není jen kritikou, zkoumáním osobnosti a dramat, ani jen literárněhistorickou studií rýsující děje a vývoj české dramatiky, nýbrž jest také, a především, estetikou, úvahou o povaze, úkolech a problematice přítomného divadla, o režii, o podstatě dramatu, o možnosti historické tragédie, zkrátka jest dramaturgií ve smyslu právě Lessingově. Otokar Fischer není estetik konstruktivní. Zůstává historikem i ve svých problémech a teoriích. Nepřichází s postuláty, které by stály v protivě k přítomným faktům, nechce revoluce, nemluví o vysněných možnostech, nerýsuje ideální program dramatiky, jímž by chtěl převrátit stav věcí. Drží se dramat a směrů, které tu jsou, nápovědí, které vyslechne, možností, které nalézá vyznačeny v přítomném stavu věcí. Ale současně se znepokojeně, přemítavě zastavuje nad každým faktem, nejen aby jej hodnotil, ale aby se ho důtklivě potázal po jeho obecném smyslu a dramaturgických možnostech. Mohl bych tu mluviti o zvláštním, neklidném, osobnostním rozpoltění; již z toho, že jsem stále nucen opakovati spojku “nejen – nýbrž i”, cítím, že nejednám o předmětu, který by se dal jednotně vystihnouti. Erudicí i pozorností k faktům pravý psychologický historik, zjišťuje Otokar Fischer rád, bystře a důkladně vývoj českého dramatu, osobní typ autorů i povah dramat, o kterých pojednává. Tím mohl by se spokojiti, ale tu přistupuje jeho druhé a třetí zaujetí: zlákán obecnými otázkami, vyhledává fakta proto, aby na jich konec přivěsil znepokojivý a filozofický otazník. Právě tou tázavostí nabývají fakta pro něho širšího, obecnějšího smyslu; je to tím nápadnější, že předtím celou kritickou a historickou bystrost věnuje tomu, aby posuzované dílo co nejbohatěji individualizoval. Ale na tyto otázky, či jak je hned v titulu jmenuje, “problémy”, nenásledují odpovědi, nýbrž – opět dle titulu – “výhledy”; to jest praktický divadelník zjišťuje možnost a nosnost toho kterého řešení, jeho nesnáze, neschůdnost, nebo zase vývojovou schopnost. Tyto křižující se zájmy komplikují a do jisté míry přetěžují jeho kritiku; zejména pak vzniká jimi zdánlivý eklektismus vkusu; zdánlivý proto, že Fischerovi nejde jen o líbení nebo nelíbení, nýbrž ještě o jiné zájmy a jiná měřítka. Rozhodně však touto mnohostranností se docela rozleptává takzvané umění kritiky, ona kritická beletrie, která komponuje kritickou studii jako medailón nebo obraz; dle mého mínění je to kritice na prospěch, neboť takto stává se opět pracovním nástrojem, a ne už kritickým lartpourlartismem, jenž byl módou. Ústřední problém knihy Fischerovy je problém českého dramatu; zde ovšem nezáleží na určité, jediné odpovědi, nýbrž na množství podnětů, jež dramatik hledá v dramaticích. Tato nabádavost je i tam, kde by mohla vésti případně k diskusi nebo odporu, obzvláštní předností (...)

(......)