Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE II
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

MÍSTO KRITIKY

Dnešek se nehodí k tomu, aby se objevila obvyklá rubrika kritická; Štědrý den není den soudu. Budiž výjimečně “pokoj všem lidem dobré vůle”, třebaže dobrá vůle neznamená ještě dobrou literaturu.

Po celý rok jsem četl knížky a psal jsem o nich; a přece nemohl jsem napsati všechno, co jsem měl přitom na srdci. A nyní se přiznávám, že jsem často potlačil, co se mi zdávalo nejhlavnější; neříkal jsem vždy, co mám opravdu rád nebo co je mi v literatuře cizí, co bych od literatury chtěl a čemu z osobní nelibosti nepřeji. Dnes tedy místo jiné kritiky prozrazuji své vlastní choutky; soudil jsem jiné, můžete soudit mne. Nepředpisuji nic ani neprorokuji “literaturu zítřka”; literaturu zítřka budou dělat lidé zítřka a nikdo nemusí za ně vymýšlet, co mají dělat.

Přiznávám se nejprve s patřičnou pokorou k nároku poněkud nízkému: chtěl bych, aby literatura byla zábavnější, aby dokonce byla opravdu zábavná. My všichni víceméně hřešíme proti tomuto požadavku. Vymýšlíme programově “literaturu kolektivní”, mluvíme o demokratizaci literatury, o nutnosti zlidovění knihy. Hledejte však, kde ten lid je; sedí v biografu, protože se tam něco děje a protože ho to napíná. Je velmi nasnadě horliti proti této zkáze vkusu; ale uvažte, není-li ten lid sedící v biografu podstatně týž, jako byl onen, který před pětadvaceti stoletími seděl u ohně kolem homérského aoida a poslouchal zpěvům, jak do sebe řezali Achajští a Trójané, jak Achilles třikrát táhl mrtvého Patrokla kolem hradeb nebo jak Odysseus vypíchl oko Polyfémovo. Neboť film při všech svých vadách má jednu primitivní přednost: že je epický; že se pořád něco děje; že se tu život projevuje svou nejjadrnější a nejjasnější formou, totiž jednáním. Lidová literatura nebude nikdy jiná než epická – zde ovšem míním jen literaturu prozaickou. Chtěl bych se zde šířiti o věčném mládí lidu; lid zůstává chlapcem, který se okouzluje hrdinstvím, velkými a nezlomenými povahami, prostými vášněmi, silnou a třeba fantastickou fabulací. Jeho požitkem z literatury je prudká účast, součinnost s tím, co se děje; nežádá si, aby do něčeho nahlédl, ale aby s něčím žil, aby prožil něco neobyčejného. Není to romantismus; tato žízeň po mocném prožití je cosi primitivnějšího a staršího než veškero rozdělení literatury na doby a směry. Vskutku, nestane-li se literatura opět epikou, bude čím dále tím méně lidovou.

Nuže, z toho neplyne žádný předpis pro spisovatele, aby ve jménu demokracie začali honem fabulovat dobrodružné a napínavé děje pro své příští romány. Není třeba “sestupovat k lidu” a vyrábět pro něj zvláštní hrubší zboží. Máme-li vůbec mluviti o lidové literatuře, pak to neznamená, aby byla “lidová” literatura vedle “vysoké”; chtěli bychom, aby naopak vysoká literatura byla lidovou, aby to, co se píše pro umění, a jen pro umění, bylo potěšením a zábavou všech vrstev a tříd (ano, dnes hlavně tříd) tak jako kdysi antická poezie atd. Nic neukazuje jasněji rozpad evropské kultury než “lidové” knihy, “lidová” (...)

(......)