Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

ŽENEVA PRO LITERATURU A UMĚNÍ

Tedy letos sešel se poprvé pod krovem Společnosti národů v Ženevě Stálý výbor pro literaturu a umění; totiž abychom to řekli přesněji, řečený výbor sešel se spíše pod krovem CICI čili Mezinárodní komise pro duševní spolupráci, kterážto komise opět sídlí pod krovem Společnosti národů stejně jako mezinárodní komise pro potírání obchodu s omamnými prostředky a veliké množství jiných komisí, Subkomisí, Rad a Výborů, následkem čehož panuje v místnostech Společnosti národů nejenom čilý život, nýbrž často i náramný rámus a tartas, jaký by pocestný člověk nikde jinde v celé Ženevě nenašel.

Nuže, kdyby zmíněný pocestný, zváben oním hlukem, strčil hlavu do dveří sálu E, řekl by si v první chvíli, že se snad octl v nějaké komisi pro odzbrojení nebo pro co; ten pán v čele stolu vypadá trochu jako Briand, tamten s monoklem, tváře pozorné a nervózní, je jistě diplomat, ten, co zrovna teď mluví a gestikuluje, je podle všech známek generál v civilu, tamten bělovlasý a růžolící je jeden z těch, do kterých by to člověk neřekl, ten s pozorně zdviženým nosíkem by mohl být finanční znalec a tak dále. Teprve při bližším ohledání se zjistí, že onen výmluvný generál v civilu je Ugo Ojetti a že vykládá s velikou vervou o tom, jak se má recitovat Dante; ta briandovská hlava náleží panu ďEstrée, bývalému belgickému ministru osvěty a velkodušnému fechtýři za poezii a kulturu; ten diplomat s monoklem je prostě Paul Valéry a ten pán, do kterého by to člověk neřekl, je poeta laureatus John Masefield, jehož ptačí oči nějak upomínají na nebožtíčka Antonína Sovu; a ten s tím pozorným nosíkem je maďarský skladatel a pianista Béla Bartók, co magistraliter nasbíral tisíce slovenských a rumunských písní; ta tvář bojovného junkera, zmírněná lulkou, je pan de Reynold, básník a fribourgský profesor a křepký katolík; ten statný padesátník, co nevydrží sedět, je sedmdesátiletý vídeňský profesor dějin umění Strzygowski, ale není tu na svůj obor sám, neboť ten tlustý krátkozraký pán, co leží nosem až na stole a kreslí skály a fjordy, je francouzsky archeolog pan Focillon, a ten vlasatý herec s brejlemi na čele je bukurešťský profesor dějin umění Oprescu, a ještě je tu pan Paribeni s pěknou bílou bradou, direktor krásných umění v Itálii; ten britský státník je Gilbert Murray, oxfordský profesor řecké poezie, a ten typický Němec tuhé šíje, to je Thomas Mann, a ta zdravá, počestná tvář statkáře, to je švédský architekt Řstberg; a ještě je tu seňor Costa, brazilský poeta, a básnířka slečna Vacaresco a paní Nini Anker, norská spisovatelka, a štáb pánů z Institutu pro duševní spolupráci a pohlaváři z CICI a roj sekretářek a nějací zdvořile se usmívající Číňané a interpreti a plné česno novinářů, kteří koukají přes brýle v zřejmých rozpacích, co by mohli vrazit do novin z tohoto podivného komitétu, který tak vážně a někdy až vášnivě rokuje o tom, jak v tomto století pomoci na nohy poezii nebo čím čelit vítězství hmoty nad duchem.

A tu se chápe slova (...)

(......)