Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

SPISOVNÁ ČEŠTINA A JAZYKOVÁ KULTURA

Sborník, který pod uvedeným titulkem vydal Pražský lingvistický kroužek, má už tu velikou zásluhu, že oživil zájem o spisovnou češtinu; ten zvýšený zájem bylo vidět i v čtenářské anketě Lidových novin. Pro nás, spisovatele, je to problém věčně živý a přímo životní; doufám, že nezůstaneme pozadu za lingvisty a přijdeme se svou troškou do mlýna. Tady jsou dvě takové trošky, které se mi nejvíce vnucovaly při četbě sborníku.

*

Předně dík za to, že norma spisovného jazyka už není hledána jen v češtině historické a v řeči lidové, nýbrž i v současném písemnictví. Dosud není zhodnocen rychlý vývoj spisovné češtiny za posledních řekněme třicet let; i čeština devadesátých let už nám připadá skoro antikvovaná. Před našima očima se děje intenzívní vývoj jazyka; ten živý proces překypuje nutně přes normy doložené v historické literatuře a lidovém úzu. Lingvisté nemohou trvale přezírat, že řeč se stále mění životem a užitím; materiál, který mají zkoumat, je živý a svrchovaně přítomný. Současná literatura zčásti přetváří živý jazyk, zčásti jej zrcadlí: hic Rhodus pro moderní lingvistiku.

Ale z hlediska spisovatele vypadá věc, myslím, poněkud jinak. Co je, co má být jazykovou normou pro spisovatele. Tady nelze jen tak prostě říci, že soudobý spisovný jazyk. Dáte-li na to pozor, shledáte, že každý spisovatel má svou vlastní spisovnou češtinu, svůj slovník, svou syntaxi, svou intonaci. Ale každý spisovatel, pokud své řemeslo koná vážně a zbožně, pracuje pořád na své řeči, chce ji zdokonalit a očistit; trápí se svou jazykovou nedostatečností a zápasí s andělem národního jazyka, aby mu požehnal. Páni lingvisté, kde je norma pro tvořícího spisovatele, který si uvědomuje svou odpovědnost vůči národnímu jazyku? Nepomohou mu příklady ani příkazy, nestačí mu napodobit nebo poslouchat; ale potřebuje vyrůstat z mateční půdy nebo stavět svou stylovou architekturu na pevných základech. Jako nemůže obstát filozofie bez noetiky, nemůže se jazykové tvoření obejít bez jistých, skoro absolutních jazykových jistot. Ty nám nedá běžný úzus. Jeden je bude hledat v historii jazyka; druhý v lidové řeči; třetí v literární tradici; ve všech případech budeme hledat ducha řeči tam, kde puristé často hnidopišsky se pídí po slovíčkách, ale oblast budeme mít s nimi společnou a velmi často se od nich s povděkem poučíme, neboť, hleďte, spisovatel nemůže opovrhovat ani tím slovíčkem.

*

Vděčni musíme být pracím Lingvistického kroužku za rozpoznání, že není jen jedna spisovná řeč, že (...)

(......)