Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1933

ANESTHESIS

Ve své utopii The Brave New World nám vedle jiných luzných vyhlídek líčí Aldous Huxley, jak to bude mít budoucí lidstvo snadné s pozemskými starostmi: spolkne se prostě pilulka úředně dodávaného preparátu “somy”, jež okamžitě opatří zkormoucené duši zapomenutí. Přiznám se, že když jsem toto četl, styděl jsem se za tu budoucnost a rozhostilo se ve mně cosi jako vděčnost za to, že žiju v pradávné, primitivní a hrdinné přítomnosti.

*

Ale kdyby se nějaký lidský tvor z pravěku ne příliš odlehlého přišel podívat na nás, měl by možná podobný pocit. Snad by shledal, že odvěká lidská potřeba odpoutání a zapomenutí už nedochází svého úkoje jen výjimečně, nýbrž stala se prostě denní potřebou. Rádio, film, sport, lehká literatura a divadlo – vždyť to jsou vlastně také jenom drogy, které lidé berou, aby zapomněli na tíhu a starost života. Snad by takový návštěvník z minulých dob na první pohled nepostřehl, že největší spotřeba těchto prostředků se nenalézá právě tam, kde se té tíhy nese nejvíc; snad by se proto domníval, že se dnešní lidé vcelku něčím tuze a vytrvale žerou, když tak horlivě hledají únik ze své vlastní tísně. Teprve ponenáhlu by na to kápl, že obecenstvo, které konzumuje maximum těchto prostředků, neuniká nějaké trýzni nebo konfliktu, nýbrž něčemu jinému: prázdnotě a nudě. Že se lidé odpoutávají vlastně jen sami od sebe; že se pokoušejí zapomenout vlastně na svůj vlastní životní normál. A tu by se ten člověk z minulých časů patrně zasmušil nad tím, co vidí.

*

Pokud máme doklady o minulých dobách (jako například o devatenáctém století), zdá se opravdu, že konzum těch kulturních anestetik se od těch časů nějak zmnohonásobil. Předně, rozumí se, nebylo tehdy tolik příležitosti; ale nesporně nebylo také té habituální potřeby. Když si vzpomínám na lidi, kteří obklopovali mé dětství, mám dojem, že se nesnažili zapomenout na svůj osobní život, naopak, že si ho byli náramně vědomi a trvali na něm až komicky důstojně a důležitě. Že neměli nutkání přenést se přes meze svého všedního života, ale zato dbali, aby své místo vyplnili důkladně a bytelně. Zdá se mi, že se vůbec nenudili; ale pokud vím, pořád něco dělali, a když odpočívali, požívali sebe samých, svého rozumu, své rodiny, svých přátel. Nehledali odpoutání, nýbrž připoutání. Člověk by řekl, že je nadobro saturovalo, že žijí, jak žijí a co dělají; i nebylo jim třeba úniku. Žili těžce, ale nějak sebevědoměji; své povolání nesli jako trvalou hodnost, ne jako špinavou dřinu, na kterou je lépe zapomenout. Nechci je vynášet, ale (...)

(......)