Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PROČ NEMÁME LIONA FEUCHTWANGERA ČILI DO TŘETICE O NAŠÍ LITERATUŘE

Potěšme se především úkazem, že se česká literatura opět stává trochu víc předmětem pozornosti. Je ovšem asi takovým předmětem pozornosti jako obžalovaný, o jehož špatném chování vypovídají znalci a svědkové a kterému dává nevalné vysvědčení příslušný obecní úřad. Není to zrovna senzační pře; ale když už ji máme, neškodilo by vést ji do konce; budiž naše písemnictví pohnáno na světlo boží a vyšetřeno ve všech svých proviněních. Bylo by ovšem lépe nežalovat literaturu, která se jaksi nemůže bránit, nýbrž došlápnout si na její pachatele a spoluviníky s uvedením jejich jmen a skutků. Pak by ta pře byla aspoň méně mlhavá.

*

V Přítomnosti došel Miloš Vaněk k náhledu, že naše literatura neplní své poslání, neboť nemá svého Feuchtwangera. Přesněji řečeno, naše dnešní próza je prý skoro šmahem lyrická; nedovede se inspirovat skutečností a sociálními souvislostmi, nedovede naši realitu umocnit v básnickou skutečnost živoucí a hodnou světového pozoru, neumí se jí podívat do očí zrakem intelektuálně poučeným. Naše písemnictví si hraje, místo aby tvořilo, odvrací se od skutečnosti, utíká, dezertuje; není literatury české, jest jen pouhá slovesnost. Proto závidíme Maďarům Szabóa a Němcům Feuchtwangera. Co je to Feuchtwanger? “Patos. Tragické napětí. Bez jediného patetického slova. Bez jediné tradiční rekvizity tragismu. Citová střídmost, suchost líčení, nedojatá věcnost, odstup, úzkostlivé neztotožnění, cynismus cudný jako na fakultě, kniha bez dialogů – a přece: jaké burácení fakt a osudů, jaký výkřik, jaké drama! Jaká lekce všem slovesným čarodějům, klenotníkům, cizelérům tvořícím jen ze sebe sama!” “Božínku,” vzdychá na to odpůrce ve Vaňkově imaginárním dialogu, “snad by opravdu neškodilo, kdybychom měli ještě také nějakého svého Szabóa, Feuchtwangera, Wellse…” “Nevidím,” burácí Miloš Vaněk, odpovídaje mu, “u nás dost mužů a žen, kteří by si v tvorbě i v kritice byli vědomi svého poslání.”

*

Ano, snad mezi našimi autory není dokonce žádného, který by si byl vědom svého poslání. Totiž poslání být Lionem Feuchtwangerem. Nebo poslání být H. G. Wellsem. Snad z nedostatku imaginace a poučeného zraku se naši autoři obyčejně rozhodují pro skromnější poslání být sebou samými. Obávám se, že se, řekněme, Jaroslav Durych nikdy neodhodlá stát se naším H. G. Wellsem. Mám podezření, že se Vladislav Vančura nikdy nedostane k suchosti líčení, nedojaté věcnosti a odstupu takového Feuchtwangera. Pokud mne se týče, přiznám se, že mne dosud neznepokojilo, že my Češi nemáme svého Feuchtwangera. Ba ani jsem nezáviděl Němcům, že oni ho mají a my ne. Zdá se mi dokonce, že toho dotyčného Feuchtwangera máme spíše my než dnešní Německo. Jak ukázala anketa Lidových novin, máme u nás opravdu svého Feuchtwangera; jmenuje se Lion Feuchtwanger. Svého Wellse máme už dávno: je to nějaký H. G. Wells a není nutno, aby se vyskytoval ve dvou exemplářích nebo po tuctech.

*

Nemáme svého Shakespeara. Nemáme (...)

(......)