Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KDYŽ UŽ TO ŘEKL PAN MINISTR…

V posledních Literárních novinách má pan ministr osvěty dr. Krčmář výklad o přítomnosti a budoucnosti Národního divadla. Z jeho článku budiž citováno:

“Národní divadlo má i jiné bolesti, rázu ne tak závažného jako ony, o kterých bylo promluveno (tj. vyplnění mezery v úřadu šéfa činohry a vyrovnání výdajového etátu), ale bolesti přesto nikoli nepatrné. Zejména činohra trpí nedostatkem času i místa. Že se provozuje příliš mnoho novinek, to je často poměry vynucená slabina dramaturgického plánu. Ale důsledky jsou truchlivé. Že se například zkouška nemůže konati, protože zaměstnané síly jsou zaměstnány ještě v jedné nebo dokonce ve dvou zkouškách současných, není vzácnost. Že se novinka zkouší nejvýše tři neděle, je docela běžné. Ale že se režisér s novinkou dostane na jeviště ke zkoušce nejvýše tři až čtyřikráte, to už nehraničí se šmírou, to už je šmíra a člověk se opravdu musí divit, že to ještě jakžtakž klape. Leccos se tu snad dá napravit vylepšením dramaturgického plánu, ale všechno sotva… Trpíme tedy na státní scéně… prací příliš kvapnou…”

Budiž řečeno předem, že bychom proti mínění pana ministra nepovažovali reprodukční úroveň Národního divadla za bolest podružnější, než je dejme tomu potíž, jak obsadit uměleckého šéfa činohry. Sebelepší šéf činohry totiž neudělá dobré divadlo z podniku, kde se studovaný kus dostane “ nejvýš třikrát nebo čtyřikrát” k prozkoušení na jevišti. A víckrát se na ně dostat nemůže, pokud se bezmála týdně chrlí do světa novinka za novinkou a pokud (následkem odpoledních představení) je jeviště k dispozici plné pracovní zkoušce jenom čtyři nebo pět dní v týdnu. Pan ministr nazval s úctyhodnou upřímností tento pracovní systém naší státní scény, jíž on sám stojí v čele, šmírařením. To slovo z úst odpovědné osoby je příliš vážné, aby nebylo nutno se jím pozorně zabývat. Kdyby řekněme ministr veřejných prací prohlásil, že jeho úřad vydává chatrné, technicky nedokonalé plány a kolaudace, řekli bychom asi, že tady bude nutno udělat pořádek v osobách i v metodách. Oznámí-li ministr odpovědný za státní scénu, že se na ní šmíraří, je si jistě vědom, že tím nepřidá divadlu důvěry ani přitažlivosti; a neuvádí-li jiné vyhlídky, než že “leccos se tu snad dá napravit, ale všechno sotva”, pak můžeme soudit, že buď se už oddal naprostému pesimismu, pokud jde o osud Národního divadla, nebo že jaksi naznačuje varovný výkřik, aby se dovolal nápravy poměrů, které ohrožují existenční smysl státní scény a nejsou ke cti ani státu, jenž převzal Národní divadlo jako demokratický patron kulturního tvoření.

*

Tady jde o největší bolest českého divadla – a nejenom Národního; jde totiž o jeho bytí. Divadlo prohrává a toho času prohrálo svůj zápas o obecenstvo. Nezájem obecenstva o divadlo se přičítá jednak hospodářské krizi, jednak ochablému vědomí kulturnímu. Ale je tady ještě další faktor, a sice konkurence filmu. Na jedné straně film ještě víc než divadlo hledí vyhovět vkusu publika hlavně v jeho (...)

(......)