Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

DVĚ REPLIKY

I. Dne 26. ledna vyšel v Národních listech článek Rudolfa Medka Voják-robot s podtitulem K věci Durychově, kde stojí psáno:

“A jsi-li voják, – i když nemluvíš vůbec o věcech vojenských, ale odvážíš-li se mluvit… například o kulturních věcech…, řekne se ti zhurta: Vy, pane, mlčte, mohlo by vás to stát vaše vojenské distinkce. Kdysi dokonce doporučoval jakýsi levý list, že vojáci v aktivní službě by neměli psáti vůbec (snad ani básně o labuti a lůně), dokud prý nejsou v penzi. Nuž, to je ,problém‘, který mučí hordubalovskou duši Karla Čapka… V Anglii bylo mnoho spisovatelů vojáků a psali, pokud vím, mnohem směleji a silněji než naši poněkud postrašení vojáci spisovatelé. Tak tomu bylo i ve Francii. Postrašen? Kým? Demokratickým spisovatelem, který jim hrozí ztrátou distinkcí… Ve vilémovském prušáckém Německu bylo v armádě mnoho básníků, kteří se účastnili i kulturních, ba i kulturně politických diskusí… Detlev von Liliencron byl jeden z nich, básník nevšední. Žádnému pruskému kaprálovi nenapadlo: Pane, mlčte, to by vás mohlo stát distinkce!… V carské armádě vojákovali Puškin, Lermontov, Tolstoj, Dostojevskij, Kuprin aj.,… psali verše i prózu a zápasili o své myšlenky v různých gazetách, ale ,stvůrám‘ carského režimu… ani nenapadlo, aby je zbavovaly distinkcí… Na snímání distinkcí se u nás etabloval – spisovatel… Pokud však v armádě – a žádná armáda se snad nemusí stydět, že někteří její vojáci jsou i básníky – se najdou spisovatelé, kteří touží psát básně a kteří mají odvahu hájit své kulturní myšlenkové území, – jen barbar nebo Čingischán jim může násilím servati z ramen jejich distinkce, jichž jim nedali oni, ale vlast.”

Kdo měl u nás kdy co dělat s polemikami, zvykne si na ledacos; ale řeknu rovnou, že už dlouho jsem o sobě nečetl tak hloupou pomluvu. Jak víte, měl jsem co dělat s Jaroslavem Durychem, který dal veřejně najevo, že se mu jako vojenskému lékaři nelíbí, když mám jakousi averzi k vojně pana generála Franca; prý je to škodlivá morálka civilisty kategorie C. (Za Rakouska se ještě říkalo Sauzivilist.) I odvětil jsem, že se mně zase jako civilistovi a občanovi nelíbí, když se pan podplukovník zdravotní služby v této vojenské funkci veřejně staví na stranu odbojného politického generála i s jeho cizími spojenci. “Rádi bychom,” psal jsem, “nechali slovo katolíkovi i spisovateli, neboť svoboda slova a svědomí náleží příliš hluboko do naší civilistické a nevojenské morálky. Ale svou šavli a své hvězdičky jste, doktore Durychu, měl nechat doma, neboť se nerýmují ani s literární…, ani s tou politickou stránkou vašeho článečku.” – Nyní tedy žádám zdvořile Rudolfa Medka, aby ukázal, kde a čím jsem vojákům spisovatelům “rval z ramen jejich distinkce” za to, že touží psát básně nebo mají odvahu hájit své kulturní myšlenkové území. Žádám, aby věcně a střízlivě ukázal, kdy jsem vojákům spisovatelům bránil, aby “psali verše i prózu” a “zápasili o své myšlenky”; neboť to (...)

(......)