Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

OTÁZKA DIVADELNÍ

Ne proto, že by se vyskytla nějaká akutní krize divadelní, nýbrž proto, že se patrně vaří jakási polévka politická, vynořil se na několika stranách návrh, aby Národní divadlo v Praze, nyní spravované zemským výborem, přešlo ve správu soukromé společnosti. Není zatím známo, je-li už nějaká taková společnost za oponou připravena; podobá se, že zemský výbor nemá chuti starat se dál o Národní divadlo a o úhradu jeho deficitu, zatímco stát se nikterak nežene do úkolu, aby on byl správcem největšího uměleckého ústavu v republice a doplácel na tuto starost ještě nějakých deset miliónů ročně. Tato stránka věci je zcela pochopitelná; méně jasné je, proč za návrhem nebo projektem soukromé společnosti, která by měla převzít Národní divadlo, stojí zrovna ty politické skupiny a listy, které krom toho, že jsou dočasnými držiteli moci, se shodují i v tom, že při různých příležitostech svorně nadávají všemu, co se jim v oboru umění a kultury zdá být “příliš moderní”. Nebo abychom to nazvali hodně jasně: Zvláštní zájem na řečené společnosti projevují zrovna vrstvy, které bychom po kulturní stránce mohli jmenovat víceméně reakčními. To se naposledy ukázalo při aféře Vojckově. Tím se divadelní otázka ocitá v hodně obojetném světle; jednak jde o hospodářský a hospodárný provoz divadla, jednak o jeho uměleckou linii. Hleďme to dvoje co nejméně směšovat.

Hlavní námitka, která se činí proti státní nebo vůbec veřejné správě divadla, je ta, že to je drahý špás, když země nebo stát musejí krýt miliónové deficity. Protože nelze mít za to, že by jakákoliv soukromá společnost z pouhého nadšení platila tyto schodky z kapes svých členů, soudí se zřejmě, že by soukromá společnost to pořídila laciněji, ovšem za jistých veřejných subvencí. K tomu několik poznámek.

Netroufám si mluvit o opeře; nemám ponětí, co taková opera stojí. Tvrdívá se, že činohra může na sebe vydělat a že vlastní tíha deficitu padá na operu. Nebylo by nemožno to přibližně spočítat; nicméně nevěřím tomu příliš. Činohra vázaná jistými ohledy k domácí dramatické produkci, úkolem udržovat stály ansámbl bez ohledu na jeho výdělečnost a konečně vázaná veřejnou povinností vystupovat jako umělecký ústav, a nikoliv jako výdělečný podnik, taková činohra se nemůže obejít bez veřejných subvencí. O tom ani nebudiž sporu; stejně tak nelze vést muzea nebo umělecké galérie jako podniky, které si samy na sebe vydělají.

Jiná věc je vnitřní hospodaření v divadle. Jako hospodářský celek je divadlo daleko složitější podnik než třeba sebevětší cukrovar nebo železárna; to je věčná sázka do loterie. Je tu bezpočet příležitostí, aby peníze a čas utíkaly neproduktivně; lze tu šetřit po krejcarech a ztrácet peníze po tisících. Nevěřím, že by si soukromá společnost, složená třeba z nejalepších ředitelů bank, advokátů, továrníků a velkostatkářů, s tím věděla rady; ale stejně nevěřím, že by si s tím vědělo rady celé ministerstvo nebo nějaký poradní sbor nebo pár zástupců politických stran. Ano, v (...)

(......)