Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1927

HLAVNÍ VĚC

Jak známo, u divadla je velmi mnoho hlavních věcí; hlavní věc je repertoár, ale rovněž hlavní věc je osoba intendanta; hlavní věc je nový směr režie, ale neméně hlavní věc je “kladný poměr dramatiků k velikým otázkám přítomnosti”, a tak dále. Nuže, moje hlavní věc, se kterou přicházím do mlýna, je velmi neokázalá; nedává příležitost k žádným hlubokým myšlenkám ani zásadním stanoviskům; a přece bych se chtěl zadušovat, že to je ta pravá hlavní věc, na níž závisí celá řada našich divadelních nemocí, krizí a neúspěchů, ba i úroveň a budoucnost našeho divadelnictví. Tedy tuto hlavní věc bych nazval nedostatek času.

Náš abonentní systém, diktovaný hospodářskou potřebou naplnit divadlo pravidelným obecenstvem, vedl k absurdnímu stavu, že každá naše činoherní scéna musí svým abonentům ročně dodat aspoň třicet nových her. Když odečteme neděle, svátky a prázdniny, zbude nám na nastudování těchto třiceti her asi dvě stě padesát zkušebních dní. Ale protože se ve středu a sobotu hraje i odpoledne, končí se v těchto dnech zkoušky, jakmile padne poledne; tedy tyto dny jsou pracovně jen poloviční, takže nám zůstává něco přes dvě stě plných zkušebních dní pro třicet her. To znamená, že na každou hru může být průměrně sedm plných zkoušek; a protože některé výpravnější hry spotřebují přece jen víc zkušebních dní, hraje se u nás většina her po čtyřech nebo pěti plných (pětihodinných) zkouškách.

Zůstaňme u pěti dní, což znamená plný divadelní týden. První zkoušku zabere aranžování, kde má kdo stát, odkud vyjde a kudy zase zaleze; dobře dva dny probírá režisér s herci text – s rolemi v rukou a obyčejně ve zkušebním sále. Zbývají dva dny pro zkoušky na jevišti. Pak je premiéra. Za těch pár dní má herec namemorovat roli, někdy už čtvrtou za měsíc; má si text “omluvit”, aby se mu lehko říkal; má znát text svých partnerů; má každou vteřinu vědět, co má dělat, kde se postavit a tak dále, ačkoliv ani na generální zkoušce nebyly všechny dekorace hotové a ač dostane “pravé” rekvizity do rukou vlastně až teprve o premiéře. Teď mi, prosím vás, řekněte, jak může náš herec “prožívat” svou roli, když musí takřka zrovna horečně dávat pozor na napovědu, na partnery, na rekvizity a na scénu; když musí myslet na to, co za vteřinu řekne, místo aby myslel na to, jak hraje. Říkám vám, že naši herci jsou podivuhodní, když za těchto okolností dovedou tak hrát, jak je vídáme; a říkám to zejména vám, kdo se vracíte z ciziny plni bolestného srovnávání našeho divadla s cizími scénami. Ano, viděl jsem někdy týž kus hraný v cizině a u nás; přiznávám se, že srovnání bývalo pro nás zdrcující, hlavně pokud se týče souhry, vytříbenosti dialogu, propracovanosti rolí a bohatství detailů. Ještě bolestnější bylo, že přitom jsem u nás někdy vídal krásnější osobní výkony a větší úsilí herců a režiséra; ale jako kolektivní výkon je naše divadelní umění většinou pod světovou úrovní. Prosím, nezastírejme si tuto skutečnost; budeme-li si lhát do kapsy bůhví jaké úspěchy, (...)

(......)