Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

INTERVIEW S KARLEM ČAPKEM

Spisovatel žurnalistou. – Umění býti republikánem. – Životní humor. – Dobrá společnost dnešního člověka. – Pragmatismus. – Filozofie národa. – Metafyzická témata Božích muk. – Penklub.

Stručně, hodně stručně. – Tedy poměr žurnalisty a literáta? K tomu bych řekl jedno. Před válkou získaly Národní listy na čtrnáctidenní fejton Otokara Fischera a Otakara Theera. To byla hotová senzace. Kdo to jakživ slyšel, u nás lidé s aspiracemi literárními, a fejton v novinách! Dnes noviny literáty přímo žerou. Už se nad tím nikdo nezastaví. Ale má to svůj stín. Noviny mají úžasnou spotřebu literatury a ztěžuje to tisk revuální. Noviny všecko – revue nic. A já při tom? Co chcete slyšet? Dělám, co mohu.

*

Nerad bych dělal kazatele o demokracii. Nechtějte soudů – víte, mně už tak dost nadávají, že dělám umravňovatele. – Celé umění býti republikánem, či ještě spíše demokratem, je ve vtipu mít svědomí, zostřenou pozornost, umět poslouchat, volá-li okolí. A pokud je v mé moci, podat ruku, vím-li, že stačím na to, co jsem vzal plně za svou povinnost.

*

Humor v literatuře – humor v životě je důležitější. U nás – snad specielně u nás velmi na tom záleží. Švehla má krásné slovo pro charakteristiku naší “národní mentality” – “ trauričnost”. Víc tolerance! Čech je totiž “mravně dotčen”, ušlápnete-li mu kuří oko, a hned je ochoten rozhovořit se přitom o staletém útisku, vždyť znáte ty fráze, jež se tak pateticky přednášívají. Patetičnost, to je náš hrozný nemrav. V Anglii neuslyšíte u táborového řečníka takový patos, jakým u nás vyšperkuje se každá bába. To musí přestat. Jako rýpalství. Co je u nás takových zlostných rýpalů. A to všecko přímo vylučuje životní humor, a potřebujeme tolik humoru pro život. I to bychom si mohli na sklonku prvého desetiletí svého státu trochu uvědomit.

*

O kritice, její krizi a dnešní situaci divadelní jsem krátce už psal. Celá bolest: divadelní kritikové soudí literárně, ne divadelně. Divadlo se rodí docela jinak. Jeho métier je kritikům zpravidla cizí. A co přivede divadlo naše a jeho úroveň výše: změna abonentního systému. Takových třicet premiér, no to je nemožné. Herci a režiséři mají ku své práci maloučko času. Materiál není horší než v cizině. Ba ne. Ale ta tovární velkovýroba! Pak ovšem nemohou herci tvořit, ale novinkaří. Umění dejme klid, čas, aby dozrálo. Ta nedonošenost se už nedá omluvit. Mluvívalo se taky o konkurenci divadla a filmu. Co bude světem svět, bude divadlo. To právě snad dělá člověku nejlépe, když vidí bezprostředně druhého živého dýchat, jednat a mluvit přitom, jak by sám jednal, nebo chtěl, nebo co si už sám kdysi o tom myslil. Běží o tu tělesnou blízkost, kontakt s hercem na divadle, jejž film nikdy neskytne. Snad bych to řek jinak: Pokud jsou lidé herci a herci lidé, bude divadlo.

*

Ano, to je pravda, v Krakonošově zahradě napsal jsem, co (...)

(......)