Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1929

VÍTR DO PLACHET

Jednou za rok nebo za dvě léta se vynořují divadelní úvahy, kam právě nyní směřuje divadlo, co je už překonáno, čeho si žádá duch doby, jaké jevištní problémy nám ukládá mentalita dnešního člověka, jakým hereckým a režijním stylem se má vyjádřit duchovní náplň dneška a tak dále: čili zkráceně řečeno, jak a co se má letos hrát. V obdobích nejdéle dvouletých se rozestírají divadelní plachty; hledá se do nich vítr. Divadlo se nechce jenom udržet nad vodou; chce někam plout. Proto čas po čase vycházejí kapitáni a kormidelníci na můstek a starostlivě pátrají, jaký vítr vane po světě. Jakmile ucítí jakýsi závan, vyhlásí radostně a hlasitě, že doba si vyžaduje plout na západojihozápad, a nikam jinam.

(Ve skutečnosti ovšem z různých příčin doba, mentalita, duchovní náplň a jiné ty povětrnostní úkazy nevanou každého večera; jsme-li v úterý nešeni mocným dechem nových duchových hodnot, musí se ve středu dostat širšímu obecenstvu nějaké rozkošné veselohry, ve čtvrtek je nutno vzít zřetel na domácího autora, v pátek přijde kousek retrospektivy, v sobotu rozkošná veselohra, v neděli vytřískaný lidový kus a tak dále; obyčejně se řečená duchovní náplň omezí na tři nebo čtyři premiéry do roka, kdežto těch dvacet ostatních premiér hledí vyhovět závanům méně pokrokovým a proudům méně objevitelským. Ale to jen tak mimochodem.)

Přiznávám se, že jsem zcela rozhodně na straně duchovní náplně a soudobých problémů; že považuji za velmi naléhavou potřebu divadla, aby vědělo, kam pluje; že jsem pro všechno, co se nazývá program, styl, vývoj a podobně, – s jediným obmezením: aby to nebyly programy a problémy jednoho roku, nýbrž desítek let, generací, národních kultur a dějinných hnutí. Jsem tedy bez výhrady pro to, aby divadlo mělo svůj směr; ale máme-li ještě zůstat při svém přirovnání, směr dobře vedené lodi nezávisí na větru, který vane, nýbrž na nákladu, který loď veze za nějakým určením; toto určení se ovšem neřídí podle větru.

Čtu-li občas programové články divadelních činitelů, ve kterých se dozvídám, jaké nové duchovní a formální hodnoty má dnešní divadlo uskutečňovat, přepadá mě pocit nejistoty, na koho se tyto tak výmluvně vytýčené úkoly vlastně vztahují. Divadlo je totiž věc poněkud složitá. Mimo jiné jsou tu například autoři divadelních her. Nevím, pokud se autoři divadelních her dovedou řídit duchem doby platným pro tuto sezónu. Jsou to pohříchu lidé různého věku a různých zálib; patrně by se nepodařilo složit z nich mužstvo, táhnoucí za jeden duchový provaz. Netroufal bych si spárovat ve jménu ducha doby dejme tomu O’Neilla a slečnu Jesenskou, nebo Rudolfa Medka s Majakovským. V soudobých autorech se jeví duch doby velmi neukázněně; byl bych ve velkých rozpacích, kdybych z mně známých divadelních autorů měl vyždímat něco vzdáleně podobného duchu doby nebo stylu doby. Někdy se stane, že divadelní myslitelé pověsí celého ducha doby na jednoho autora; ten úraz se stal tuším Pirandellovi; netrvalo to ani dva roky a plášť (...)

(......)