Karel Čapek

O UMĚNÍ A KULTUŘE III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PŘÍPAD S PRAVICÍ

V nedělních Národních listech odpovídají hned tři pánové na můj Případ s Vimperkem. Pohříchu žádný z nich se nehlásí o tu čest, být původcem vimperského vtipu; spíše dávají najevo, že s ním neměli co dělat. Na to si už v Národních listech musíme zvyknout, že jejich odpovědní redaktoři, referenti i šéfové sem tam ujišťují, že s tím nebo oním článkem neměli nic společného. Praví-li například pan Sís, že se silvestrovskou aférou se nadělalo mnoho zbytečného hluku, pak už opravdu nevíme, kdo v Národních listech dovoluje ten zbytečný hluk. Patrně tam straší nějaký nezkrotný a neodpovědný duch; jeho jediný bližší popis je, že je anonymní.

V jedné věci bych rád panu Sísovi přisvědčil. Vyčítá mi, že mám zlost na Národní listy, jichž jsem býval členem, a na jejich stranu, u jejíhož vzniku jsem za války stál. Pan Sís vložil prst do rány. Mám opravdu zlost na ten list a tu stranu; nemohu jim odpustit, že zradily ducha státoprávní demokracie z roku 1917 a že snížily program, ke kterému jsem měl čest se hlásit, až na úroveň – dejme tomu Národa. Jsou lidé, kteří tu změnu spolkli jako malinu; přiznávám se, že nejsem ani tak lhostejný, ani tak – jak bych to honem řekl? – tak ohebný.

*

Ale promiňte, vraťme se k věcem literárním. Nerad bych připustil dojem, že jsem se přel s literární kritikou, které se nelíbila má tvář. Předně milerád nechávám žít kritiku v domnění, že jejím úkolem je dávat známky jako pan učitel; a za druhé jsem za ta léta na všechno zvyklý. Už o mně psali, že jsem plagiátor, hulvát, subvencovaný autor, pes a ledacos tomu podobného; po těch zkušenostech mně kritika Národních listů připadala jako jarní vánek. Dojímá mě jenom to, že všichni tři pánové si tak váží autora Loupežníka a Božích muk. Dotyčný autor totiž udělal svého času poněkud jiné zkušenosti; tehdy Boží muka nemohla nalézt nakladatele a byla kritikou bezmála umlčena; po premiéře Loupežníka se v nápadné řadě kritik objevil úžas, jak se kus tak bídný mohl dostat na prkna Národního divadla. Skutečně si nemohu na kritiku stěžovat; jsem na ni zvyklý.

Ale nebylo by dobře, abychom si zvykli na něco jiného: na politickou (...)

(......)