<<< Literární doupě
Literární doupě

Karel Čapek

OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU I

kompletní kniha (e-book)

 

Tvůrčí náboženství - Čapek Norbert F., Hašpl Karel, Šíma Jaroslav
 
 
cena původní: 160 Kč
cena: 142 Kč
Tvůrčí náboženství - Čapek Norbert F., Hašpl Karel, Šíma Jaroslav
Karel Čapek - Zlatá kolekce - 4DVD - neuveden
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 266 Kč
Karel Čapek - Zlatá kolekce - 4DVD - neuveden
Karel Čapek ? Cestopisné fejetony -
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 254 Kč
Karel Čapek ? Cestopisné fejetony -

 

    1   >

 

 

1905

ZE STUDENTSTVA O STUDENTSTVU

Uveřejňujíce dnes první úvahu o našem studentstvu, tak jak vyplynula z péra studenta pozorovatele, – předesíláme jenom několik slov úvodem – slov ne teoretických. Uvádíme jen jeden fakt.

Do taneční “školy” pana C… chodí čeští studenti. Pan C… dělá Němce. Kdysi přiběhl mu pod okna houfec hochů – snad studentů – a nelichotili zrovna. Pan C… řekl hodně hlasitě: Český student? Co je český student! Český student je u mě chátra a luza. Dáma, jež měla míti jakýsi dozor nad oddělením, v němž se pan C… tak vyjádřil, řekla mu, co zasloužil, a vícekrát nepřišla, a nepřišla ani její dceruška. Ale studenti? Chodí dál. A dokonce je mají někteří v podezření, že nechtějí od pana C… z důvodů tuze “praktických” – aspoň prý pořadatelé.

Takové studentstvo máme ve hlavním městě markrabství. Patnáctileté děvčátko má víc mužné hrdosti než studenti. To je přece už jen příliš veliká degenerovanost, příliš veliká zrůdnost. Kdo je vinen? Je nutno, aby studentstvo mluvilo samo.

Tu tedy první – a jistě ne málo zajímavý hlas:

“Nová generace má vždy znamenat novou krev v artériích národa, krev žhavější a čilejší. Má stvořit mladou svou sílou cosi nového, většího v životě národním, a má znamenat vždy krok kupředu. Ale zůstává to při pouhém ,má‘, ke skutku má ta generace příliš daleko.

Vytýká se mládeži, zejména studentské, že už nemá toho ohně vlastenectví ani toho nadšení jako dřív – kdysi –, že nemá chuti, ani síly, ani vůle do národní práce, že je vlažná, sobecká atd. To je stereotypní stesk našich dobrých stařečků. –

Nu je to třeba svatá pravda. Ale kdo je vinen tímto nedostatkem sil a nadšení? Jedni praví, že mládež sama. Druzí, že škola. Ale to není pravda.

Vinen je život, specielně náš český. Škola i mládež jsou jen spoluviníky. Život je vinen tím, že příliš záhy odnímá všecky ideje a iluze. Škola chybuje, že žádných nedává. A vina mládeže je v tom, že je příliš slabá a poddává se.

Dříve – prý snad – to bylo jinak, dřív byla láska a oheň a vůle a síla – tj. hodně ohnivě se psalo a mluvilo, nu, hroby se nám zodpovídat nemohou. Ale tolik pravda je: mládež tenkrát byla žhavá a vlastenecká, silná, a u nás, u mládeže inteligentní, začíná prosakovat blazeovanost a snobismus. Jde to teď pěkně dolů, pomalu, ale jistě – snad se cesta ještě jednou obrátí vzhůru!?

Tehdejší podmínky životů byly ale jiné než dnes. Národ byl nucen k odporu, protože se naň příliš zvenčí tlačilo; čím větší tlak, tím byla větší expanzívnost v něm. Veřejnost kladla své naděje do mládeže, a tak ji připravovala na její životní úkol. To byla výchova okolností.

Tenkrát nevlastenectví bylo rouháním. Burziánský obchod s vlastenectvím byl hříchem.

Dnes jsme od těch časů daleko. Epocha tvůrčího ohně v našem národě minula. Vnitřní oheň zhasl a zůstaly jen vnější formy jím kdysi za žhava vytvořené a ty formy ztuhly a zůstaly nám – co dokument minulosti. Teď žijeme podle těch starých forem; hrajeme si s nimi. Je tohle vlastenectví?

A do toho pohodlného života vnikli noví lidé, kteří se rouhali. To byli rouhači, kteří místo ideje vlastenecké, tedy takřka lokální, vynesli ideu všelidskou, sociální. Byli to rouhači, kteří z květnatého luhu vlasteneckého vynesli navrch spodní hnůj, jímž načichl český vzduch. Byli to rouhači, kteří žádali místo pěstování vlasteneckých květinek silnou a pravou práci. Ti se rouhali: neboť mluvili pravdu.

A v tom pohodlném životě hověli si lidé, kteří hřešili. To byli vůdci lidu, kteří zavedli užitečný obchod vlastními bratry. To byli ti, kteří z vlastenectví utvořili výnosný kšeft, jenž jim plnil břicha i kapsy. To byli ti, kteří z vlastenectví vypěstili nechutný druh loajality. To byli pasáci, kteří dovedli nejvíc křičet, takže národní stádo dobytka sledovalo jejich směr. To byli velkohubí vlastenci a demagogové a hejslovani a vlastenečtí sportsmani a ty celé legie lidí vlastenců po všech koutech naší dobré vlasti. Ti hřešili víc, protože lhali.

A tož teď máme takovou divnou atmosféru. Ve vzduchu tkví nehybně nad naším životem těžký a otravný dech těch tisíců před námi, co z nás udělali ten národ smutné postavy, a ten vzduch dusí veškerý nový ruch životní a zde zaniká každý nový paprsek… Z národního luhu je tak příliš cítit hnilobný zápach zahrady, která se ponechává ,vůli boží‘. A lidé si lhou, ukrutně si lhou do očí o svých ideálech a podobných problematických veličinách: Máme dobu politických augurů. Nedívejme se sobě do očí!

V tomto vzduchu vyrůstá nová generace.

Je pravda, naše mládež vlastenecká není. Je na to buď příliš povrchní, nebo příliš vyspělá. Ta první část vlastenecká není proto, že té velké ideje vlastenectví dosud nenabyla; proto jí nemá. Ta druhá část ji měla – a už jí pozbyla.

Proč takoví mladí hoši ztrácejí tak záhy ideu vlasteneckou? Kvůli českému životu. Takový student, v mládí z četby vystupuje mu před oči bílý obraz matky vlasti, a on ji miluje nadšeně, uboze a krásně, cítí bezmocnost svého mládí a příští svou sílu a těší se, ,… až já budu velký…‘. A pak, když trochu vkročí do života, vidí vlast tu bíle oblečenou a zkrvavenou, jak laxívně se válí v blátě a nadává, vidí ten augurismus a farizejství a velkohubost, vyciťuje tak příliš málo tepla v našem životě a reaguje. Uznává pravdu těch rouhačů. To mu odejímá všecky ideje. Není to bolestné, jenom nepříjemné. Není to rána, je to sprcha. Život, náš život, je tady vinen. –

Ještě jedna příčina je: Mládež je školou příliš sešněrována, a tož z toho úzkoprsého okruhu přirozeně sahá co do názoru až do extrémnosti: kupříkladu co do politiky je mezi studenty většina socialistů a teoretických anarchistů. Mládež vždy znamená extrém života národu. Vždy stojí na nejkrajnějších mezích. To je spoluvinictví školy. Škola jen hledí, aby student měl zavázané oči, aby neviděl, co nemá, a ruce spoutané, aby nedělal, co není třeba, a nohy svázané, aby nešel, kam nemusí. K tomu se dá nápis: Morální výchova. Tak se vyrábí ve velkém příští generace. Ale – škola je sice skoro všemohoucí – leč v jednom bezmocna: nemůže zformovat názory mládeže do svých formiček. A tak čím těsnější kabátek mládeži obléká, tím dále se vystřeluje její smýšlení, až daleko za meze morálního žití. Takto chybuje škola: nedává nových idejí, zůstává při starých formách. Není s to zreformovat celou mladou generaci. Vedle jejího vyučování má být i vychovávání, jež vede ke zbudování idejí. Ovšemže i ve škole mnozí katechetským tónem mládež napomínají, ale ona má zvláštní, neobyčejný intelekt, že rozeznává, co mluví profesor z přesvědčení a co z frázovitosti a povinnosti. Naši profesoři nevzpomínají, že probudilejší mládež intenzívně hledí si vybudovati své životní názory. Oni myslí, že musí stačit to, co podává škola. Proto potírá u mládeže individualismus. Ale mládeži se tak promítá v duši revolta tím větší. Kupříkladu škola vychovává příliš nábožensky: proto je mezi studenty tolik ateistů. Škola otcovským tónem káže o vlastenectví, a dociluje tím opaku. A tak to je s loajalitou a s literaturou a se vším. Škola neposkytuje idejí, a pak si je mládež hledá sama. Snad po nich sahá příliš daleko.

A ještě jedna příčina je: Probudilí studenti bývají poetičtí snílci až abnormní. Život pak je začne ochlazovat. Zklame je ctižádost, víra, školské vzdělání, poetičnost života. Jsou ještě jiné závažné okolnosti: bídné poměry rodinné, první mizerná láska atd. Takoví lidé jsou příliš záhy vším zklamáni a sraženi ze své vzestupné linie. Nuzně se schoulí do sebe, pak zvykají pomalu a rezignují a v takových rostou lidé slabí, blazeovaní, bez cíle a chuti k životu…

Zde je chyba mládeže. Nemá dost energie a síly, aby odolala těmto životním sprchám, první rána je zhroutí a pak už nemají dost síly, ba ani dost vůle, aby se vzchopili. Poddávají se příliš. Těch pár zkušeností jim stačí, aby se vzdali ctižádosti a všech ideálů a lásky k vlasti a všeho, co máme v tom lidském životě světlejšího a abstraktnějšího. V této slabosti je jedině vina mládeže.

Pravda, studentstvo není vlastenecké. Onehdy měl jsem zajímavé výsledky pozorování, jak se hýbe studentstvo v takových horkých dnech demonstračních.

Bylo vidět: Mají zlost na Němce, zlost to atavickou, vštípenou do krve, vzniklou přemýšlením, a pak hledali v ruchu bouřlivých dnů jakousi indiánskou romantiku, která jejich teplé krvi se líbí. A tážu se, je tohle snad také vlastenectví?

Ale ne, mládež vlastenecká není, to už říká celý národ – ale můžeš snad ty, národe, hodit po ní proto kamenem?”

Podáváme zatím jen tento hlas ze studentstva. Po rozšíření Moravského kraje budeme přinášeti častěji hlasy ze studentstva samého. Ve studentstvu je přece kus naší budoucnosti. A chceme-li mu rozumět, musíme je samo slyšet. – Není snad hloupějšího nařízení nad to, které zakazuje studentu psát a zakazuje povědět poctivě a bez obalu, co mu hatí život.

Jakápak výchova tam, kde paragrafy ubíjejí už napřed veškeru upřímnost v člověku, jenž má býti vychováván!

 

Moravský kraj 3. 11. 1905

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist