Karel Čapek

OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

DEKADENCE

To, co chci dnes psát, nevztahuje se specielně na studentstvo, ale na mládež vůbec. Jedině na ni myslím, když to píšu, a jen jí to dedikuji, protože to o nejbolavější její stránce psáno. Myslím, že věc sama je velice důležitá, protože je tak strašná. A píšu o ní já, student, protože ti staří nedovedou o ní psát upřímně, nedovedou o ní psát proto, že už je čas mládí dávno za nimi. Chci dnes psát o pohlavním životě studentů.

Nikterak nehodlám jednat snad o tom, jak si má mladý muž počínat, nechci psát lékařské rady, nechci dávat s pózou svatého kazatele výstrahy a výčitky – to mým cílem není. Má stať má býti jen konstatováním nutných fakt, má ukázati vnitřní hnilobu mládí – a to tuším není bezúčelné.

Tak ve čtrnácti letech, v době puberty, po předchozí fázi sentimentality a neurčité touhy, nastává pro mladého hocha doba zoufanlivého boje s jeho tělem, rozpáleným mládím a touhou. Není dlouhý ten boj, tělo musí zvítězit. Mládež už nemá pevnosti. Nemáme už svatých Aloisů.

Po úmorném sedění ve škole při své práci je mladý člověk tělesně unaven, že tělo nedovede hlásit se o své požadavky. A tak uteče suchopár dne. Ale pak přijdou noci, ty hrozné noci na žhavém lůžku, pod černým stropem, na němž vytřeštěné oči hledají krásnou ženu, krásnou a strašnou ve své nahotě, ty noci, v nichž rozžhavené tělo křičí po svém právu neodvratném a nehezkém, ty noci, co v nich hlava pálí a pukají vyschlé rety, co se v nich tělo svíjí a ruce se křečovitě zatínají, co v nich přepálené nervy umdlévají v nasládlé otupělosti – – v těch nocích rozhoduje se zoufalý boj těla a duše. Člověk cítí nad sebou nepřemožitelnou moc, surovou a hnusnou, která vyvstavši z tmy dusně mu leží na prsou a rozpaluje atomy jeho krve. Ta ohromná moc, privilegovaná mládím, přesahuje lidské síly. A pak – iacta est alea. Mladý hoch s horečnatou hlavou a rozdivočenou krví a vypráhlým mozkem padne– –je to také jakési drama.

Čili řečeno krátce a reelně: Pohlavní napětí v tom jistém čase přesahá vůli, a tož člověk klesne. Musí klesnout, protože je mladý a tak žhavý a tak slabý. Je to přirozené; a nutné je to. Touha pohlavní je hlad. Co s hladem? Musí býti ukojen. Třeba byl ukojen blátem. Je to tak všední, tak přirozené. Jaký to nepěkný obraz člověka!

*

Tož mladý člověk podlehne. Podlehne na žhavém lůžku, vysílen zápasem s tou strašnou mocí, v onanii. Ale jak šeredné! řeknete. Ale mladý člověk nikdy neklesá bez zápasu. Nejprve toužebně hledá spásu, utíká z kruhu samčích myšlenek, prchá před sebou samým. A pak vidí, že je to marné. Krev šílí v žilách a hlava zblbla. Řekněte, jak smutné je to! Je člověk zvíře, sebou nevládnoucí– –

Nebo mladý člověk zapadne v úzkých uličkách do toho jistého domu, nemocen touhou a vášní. V té chvíli, kdy tam jde poprvé, je “unzurechnungsfähig”. Nechápe, co činí. Jen cítí, že tam musí jít, ubohý náměsíčník, bez vůle a síly. A pak tam jde podruhé, věda už, co hledá. A pak už utone v té “kloace lidstva”, ponoří se do toho života, v němž se tak (...)

(......)