Karel Čapek

OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

JMÉNO

“Nebo když byl učinil Hospodin Bůh z země všelikou zvěř polní, i všecko ptactvo nebeské, přivedl je k Adamovi, aby pohleděl na ně, jaké by jméno kterému dáti měl; a jak by koli nazval Adam kterou duši živou, tak aby jmenována byla. I dal Adam jména všechněm hovadům, i ptactvu nebeskému, a všeliké zvěři polní.” (Gen. II, 19–20)

To stojí v Písmu; ale co tam nestojí, je nesporný fakt, že od té chvíle, kdy Adam dal jména všechněm hovadům i všeliké zvěři polní, si rozhodně myslel, že o nich něco ví a že je jaksepatří poznal. Pokud nějaká věc nemá jména, znepokojuje člověka, tyčí se před ním záhadná a uzavřená, nepřístupná a neovládnutelná; ale má-li jméno, tu je člověku najednou, jako by ji znal a nemusil se jí už bát; je jaksi vřaděna mezi jiné věci, poznamenána, a dokonce jakoby ovládnuta; člověk je s ní tak nějak hotov. Hle, jaká přemocná a kouzelná věc je jméno!

Jděte k doktorovi se svou nemocí; proklepe vás, napíše recept a řekne, abyste přišel za týden zas. Vsaďme se, že odejdete naprosto nespokojeni; chtěli jste slyšet od doktora, že máte dejme tomu hyperaciditu zažívacího traktu a že ty kapky, které máte užívat, jsou glyceroamidomethylethyltoluol; teprve pak má duše pokoj, neboť nyní dokonale víte, co vám schází, kde to vězí a co je nutno dělat. “Ani mně neřekl, co mně je,” slyšel jsem často si stěžovat pacienty. Ano, jakpak má člověk s důvěrou stonat, když neví, jak se jeho nemoc jmenuje?

Jedete vlakem a vidíte překrásné holštýnské městečko; dokola rybník, uprostřed červený betlém s červeným kostelem a nahoře na kopci červená zřícenina hrádku. Vyletíte z dřímoty: To je to krásné! jak se jmenuje? A místo abyste koukali po červeném městečku, sháníte se po někom nebo po něčem, co by vám řeklo jméno. Konečně letí kolem stanička s nápisem Mölln. “Tak tedy to byl Mölln,” vydechnete si s úlevou, a je vám docela dobře; ne proto, že jste viděl něco pěkného, ale proto, že víte, jak se to nazývá.

Putujete cizím městem a stanete před gotickým kostelem. Koukáte na něj, obcházíte jej dokola, nemůžete být s ním jaksi hotovi: jakýpak tohleto (...)

(......)