Karel Čapek

OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

TAJEMSTVÍ

Vašek nevěděl, jak k tomu přišel; ale stalo se, že si ho sám vůdce dal zavolati, a nepouštěje jeho ruky ze svých obou, spaluje ho svýma mocnýma, světlýma očima, sdělil mu rychle a tiše velikou akci, která se má rozvinout a v níž Vaškovi připadne úloha učinit jisté kroky, kamsi jeti a cosi připravit. “Ale,” řekl vůdce, “záleží především na tom, aby věc zůstala v naprosté tajnosti; spoléhám na vás,” končil rychle, tiskna mu ruku ještě silněji, a nyní tedy Vašek jde již po ulici, okřídlen neznámou silou a s tváří planoucí, a opakuje si slavnostní ujištění, které by byl velmi vhodně mohl říci vůdci, ale jež mu napadlo teprve teď. “Vždyť jsem za tu celou dobu neřekl nic než dvakrát ano,” vzpomněl si náhle s horkým studem a ukryl svou tvář v nejbližší výkladní skříni; “stál jsem tam jako chlapec nehodný veliké důvěry, beze slova, bez vůle, bez významu – bože, co on si o mně pomyslil? Měl jsem něco říci, ukázat, že chápu, oč jde, zeptat se na něco, ujistit ho, ó, aspoň něco říci! Jistě něco ode mne čekal, nějaké slovo, nějaké statečné, činné, veliké slovo, ach, co to čekal, že mi tak tiskl ruku? Proč jinak by mně tak hleděl do očí? A já,” děsil se Vašek, “jsem sklopil oči! Řekl jsem ,ano‘ jako školák a lezl jsem ven špatnými dveřmi… Všechno je zmařeno,” cítil Vašek zdrceně a díval se nevidomě do výkladní skříně, nevěda, jak se propadnout.

Trvalo chvíli, než pochopil, že v zrcadlové výkladní skříni vidí sebe sama. Tu změřil s nelibostí svůj obraz a pokusil se o pohrdavý, zdrcující úsměšek. Zrcadlo vrátilo mu jej tak hbitě a silně, že ve Vaškovi procitl životní zájem. Zkusil nyní přísný výraz, pak energický, pak sebevědomý; přesvědčiv se, že se nikdo nedívá, vzal na se tvář muže činu: kolmou vrásku mezi obočím, unavená víčka, tvrdá ústa a napjaté žvýkače. Tu se radostně zastyděl a uspokojil a šel opět svou cestou, okřídlen neznámou silou.

Mám poslání, těšil se nyní, a nic tedy není zmařeno. Já vám ukáži, jak provedu svou věc! Uvidíte, kdo jsem, vyhrožoval neznámým pochybovačům a cítil v sobě růsti nesmírnou odhodlanost. Nastala doba činu. I já jsem povolán, a pokud na mně je, půjdu až do konce. V dějinné chvíli mám své poslání, a splním je, řekl náhle hlasitě se zuby sevřenými a rozhlédl se, není-li už zde, na ulici, v neklidném zástupu nějaký úkol k vykonání. Avšak nic, pranic nebylo; lidé šli po svém, jako by se nic nemělo stát.

Šel rychle, “pádný jako pěst”, myslil si, s očima v nekonečnu a hlavou plnou plánů. Bylo mu nesmírně lehce a voluminózně, zaujímal celou ulici a nesl se jako gymnasta; dívky mohly na něm nechat oči, ale nic; “nastala doba činu”, jdu, abych jednal. Hravě, zázračně snadno rozvinul se mu celý plán, jak vykonati uloženou věc; byl by pořídil (...)

(......)