Karel Čapek

OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

PROČ MÁTE RÁD SVÉ POVOLÁNÍ

Odpusťte, že začnu s něčím docela jiným, a to s klukovskými lety. Kluk velkoměstský je arcikluk, rozený skeptik a pán ulice; a je zcela přirozeno, že hrozně pohrdá takřečenými křeny, balšány, balíky, křupany nebo saláty, čili zkrátka kluky z venkova. Kluk vesnický bezmezně a právem pohrdá kluky městskými; neboť je pánem polí a lesů, vyzná se v koních a hovadech, dovede práskat bičem a má ve své moci všechny poklady světa od vrbových prutů až po zralé makovice. Avšak ani kluk maloměstský nikoliv není nejmenší mezi knížaty světa; neboť obzírá ve svém okruhu víc než jiný pozemský tvor; vidí do rukou všem lidským řemeslům.

Když jsem tedy byl klukem na malém městě, viděl jsem doma řemeslo doktora a u dědečka řemeslo mlynáře a pekaře, které je nesmírně zábavné a krásné, a u strejce řemeslo sedláka; jářku, o tom bych musil povídat příliš mnoho, jak jsem se tomu učil a co všechno jsem poznal. Ale nejbližší soused byl malíř pokojů, a to je úžasně zajímavé povolání; někdy mi dovolil, abych mu míchal v hrníčkách barvy, a jednou jsem dokonce, necítě se pýchou, směl namáznout štětkou jednu patronu; vyšlo to nakřivo, ale jinak úspěšně. Nikdy nezapomenu, jak ten malíř chodil po štaflích a zpíval, překrásně kropenatý všemi barvami, a maloval takové zázračně rovné čáry a někdy i něco od ruky, řekněme podivuhodně boubelaté růže na stropě v barvě starých jater; nicméně bylo to pro mne první zjevení umění malířského, a od té doby jsem propadl lásce k němu. A pak jsem se chodil denně dívat na řemeslo hostinského, jak si valí do sklepa sudy, jak stáčí pivo a odfukuje pěnu a moudře povídá se strejci, kteří si hřbetem ruky stírají z fousů pěnu. Denně jsem šel dohlédnout na souseda ševce a mlčky jsem přihlížel, jak krájí kůži a přitlouká ji na kopyto a potom nasazuje podrážku a já už nevím co všechno; neboť je to umění složité a jemné, a kdo neviděl kůži v rukou ševce, neví o ní nic, i kdyby nosil botky z kůže rajčí nebo kordofánské. Pak byl soused flašinetář, pan Hanousek, a i k němu jsem chodil, když byl doma, a divil jsem se, že si doma nehraje na flašinet, nýbrž sedí a dívá se do kouta, až mi z toho bylo úzko. Potom byl smutný kameník, ten tesal na zápraží kříže a takové jakési krátké a zavalité anděly; ťukal celý den a (...)

(......)