Karel Čapek

OD ČLOVĚKA K ČLOVĚKU I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

NA RAFANDĚ

Myslím, že to není oficiální jméno nové pražské čtvrti, jež zrovna roste nad vršovickým seřaďovacím nádražím a nad Edenem; avšak okolní lid razil jméno Rafandy patrně na znamení rodinných a sousedských poměrů v tomto zbrusu novém městečku, jež vybujelo takříkajíc od zimy s rychlostí na naše stavební poměry zázračnou.

Nejprve je tam řada městských baráků, kde bydlí elita Rafandy. Jsou to nízké, dlouhé zděné šupny, každé domovní dveře vedou rovnou do jediné místnosti, jež je celým bytem; platí se za to prý 700 Kč činže ročně, a jde-li tudy člověk v neděli, slyší několik gramofonů, spoustu dětí a skřivany na modré obloze. Teprve přes ulici je vlastní, samodílná, moderní Rafanda.

Rafanda je dílo lidu; každý si staví sám svůj domek z materiálu, který se mu podaří sehnat: z beden, z latí, ze staré bouračky nebo z papíru. A protože celá tato čtvrť je teprve ve stadiu konstrukce, protože se tam ostošest zedničí, tesaří, bednaří, pokrývá, kamnaří a zahradničí na každém domečku, můžete okukovat způsob práce, dokonalost provedení, technické vymoženosti a lásku k věci.

Nejdříve se zvolený pozemek obežene rezavým drátem nebo starými obručemi; pak se staví buď rovnou na zemi, nebo na maličké podezdívce z bouračky. Zarazí se do země pár trámků tlustých jako paže (ale nesmí to být moc silná paže), pobije se to prkny a je to; teď zjara ještě moc nevadí, svítí-li slunce všemi spárami prken. Šťastný majitel sedí na střeše a pokrývá ji prkénky, domácí paní pověsí na okénko záclonu, a lidský pár bydlí za pár dní ve vlastním hnízdě.

Jsou na Rafandě příbytky ještě jednodušší: koupí se starý komediantský vůz, sundají se mu kola nebo se prostě zahrabou do hlíny, a domov je hotov. Je tam jeden takový vozík, bůhvíčemu sloužil; je něco přes metr široký a asi půldruhého metru dlouhý; nahlédni dveřmi, a vidíš nějaké kufry a bedničky a ženu, která se strojí; v tomto domku bydlí pět lidí, ačkoliv si nedovedeš představit, jak bys je tam vedle sebe složil. To už starý železniční vagón je jinačí dům; polovina oken se zabední, na ventilační komínky se přiklopí staré plechovky a “je tam dost teplo”. A je takový vůz drahý? “Je, muší se za něj dát sedm set, ale zato se nemůže mezi prkny prostrčit ruka jako tamhle u těch,” praví pyšná obyvatelka, ukazujíc hlavou na své tesařící sousedy. “A (...)

(......)